Celou noc jsem skládala své formy na mýdlo do krabic, lahvičky pečlivě obalovala bublinkovou fólií a lepila víka páskou, aby se nic nerozbilo. Radim Janeček nakoukl jen jednou. Přejel pohledem hromadu krabic, tiše si něco pro sebe odkýval a bez jediného dotazu zalezl do ložnice. Byl přesvědčený, že jsem se podřídila.
V pátek ráno zazvonil zvonek právě ve chvíli, kdy si mazal chleba před odchodem do práce. Odemkl a otevřel.
Na chodbě stála Květoslava Králová v šedém prošívaném kabátu, v každé ruce objemnou tašku z pevné látky.
„Dobré ráno, domácí,“ pronesla vesele, překročila práh a položila zavazadla na rohožku.
Radim se zakuckal soustem. Oči mu těkaly od tašek k její tváři a pak ke mně. Opírala jsem se klidně o futra a mlčky ho sledovala.
„Paní Králová? Co vás k nám přivádí takhle po ránu?“ dostal ze sebe rozpačitě.
„Kristýna mě pozvala,“ odpověděla klidně. „Říkala, že je mi v domku smutno a že už nejsem nejmladší. Záda zlobí, dřevo se samo nenanosí. Tak tu zůstanu do jara, pomůžu s vnukem.“ Zouvala si boty a zamířila do koupelny umýt si ruce.
Radim mě okamžitě zatáhl do kuchyně.
„Co to má znamenat? Zítra přijíždí moje máma!“
„Vím o tom,“ odsunula jsem jeho ruku. „Včera jsi sám říkal, že starší člověk nemá být zavřený mezi čtyřmi stěnami a potřebuje péči. Moje maminka na tom není jinak. Tak bude bydlet tady.“
„A kde, prosím tě?“
„V malém pokoji. Přestěhovala jsem tam starý rozkládací gauč. Dvě postele se tam vejdou. Jsou skoro stejně staré, určitě si porozumí.“
Otevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Vyhodit tchyni si dovolit nemohl – hypotéku jsme spláceli napůl. A dělat scénu před Kryštofem Jelínkem, který už visel babičce kolem krku, by mu také na cti nepřidalo. Popadl bundu a beze slova odešel.
Stanislava Šimonová dorazila v sobotu kolem poledne. Elegantní krémový plášť, kožený kufr na kolečkách, výraz generálky před inspekcí.
„Radime, opatrně, vezu křehké věci!“ udílela pokyny hned ode dveří, zatímco syn vláčel zavazadlo do předsíně. „A vyvětrej v kuchyni, je tu cítit přepálený tuk.“
Rovnou zamířila k malému pokoji, otevřela dveře – a zůstala stát.
Na gauči seděla Květoslava a třídila klubka příze v plastové krabici.
„Dobrý den, Stanislavo,“ usmála se a posunula si brýle. „Ve skříni jsem vám nechala levou polici volnou.“
Tchyně pomalu otočila hlavu k synovi. „Co to má být? Nějaká ubytovna? Slíbil jsi mi vlastní ložnici!“
Radim přešlapoval a studoval špičky bot. „Mami… takhle to vyšlo. Kristýna pozvala svou maminku. Budete se muset uskromnit.“
Rty Stanislavy Šimonové se stáhly do tenké linky. Ustoupit už neměla kam – svůj byt pronajala na půl roku dopředu. Kufr odstrčila do rohu a dveře za sebou demonstrativně přibouchla.
Následující dny získaly podivný rytmus.
Moje maminka vstávala každý den už kolem sedmé. Potichu postavila na sporák hrnec s ovesnými vločkami, aby nikoho nevzbudila, připravila snídani a postarala se o Kryštofa, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. V bytě se usadil nový, zvláštní pořádek, který teprve čekal na svou první zkoušku.