Radovan Pospíšil položil balíček uzených žebírek na svou vyhrazenou polici v lednici a rázně zavřel dvířka.
„Tak poslouchej, Ireno Navrátilová. Od zítřka si jídlo hradíš sama. Ze svého. Polovinu výplaty posíláš synovi, a já mám snad živit vás oba?“
Stála jsem u sporáku a v rukou držela prázdný hrnec, jako bych zapomněla, proč jsem ho vlastně vytáhla.
„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se tiše.
„Naprosto. Já vydělávám svoje peníze, ty svoje. Jestli chceš podporovat syna, klidně, ale ne na můj účet.“
Otočil se na patě, vzal si talíř naložený masem, opečenými bramborami a salátem a odešel do obýváku. Zůstala jsem stát mezi sporákem a lednicí. Pohledem jsem sklouzla na prázdnou nádobu v rukou a pak otevřela chladničku.
Levá strana patřila jemu: paštika, výběrový salám, drahý sýr z dovozu, sklenice oliv. Pravá byla moje: balení krabích tyčinek a tři vejce. Pracovala jsem jako pokladní, výplata sotva pokryla nájem, energie a pár korun pro syna.
O týden později na mě zavolal z pokoje, když jsem procházela s hrnkem čaje.
„Co jsi tak pohublá? Držíš nějakou dietu?“
Neodpověděla jsem. Dobře věděl, co mám na talíři. Těstoviny bez másla — protože došlo a na nové nezbyly peníze.
Seděl rozvalený na gauči, ukusoval z uzeného bůčku a sledoval televizi.
„Skromné menu pro šetřivé, aspoň je to zdravé!“ zasmál se a přidal si další sousto.
Odešla jsem zpátky do kuchyně. Posadila jsem se na stoličku a dívala se z okna, dokud se mi nepřestaly třást ruce.
Za tři týdny Radovan oznámil, že chystá oslavu padesátin. Kulaté výročí prý vyžaduje pořádnou událost.
„Pozvu tak patnáct lidí. Chlapy z garáže, kolegy z práce, přijde i šéf. Připravíš pohoštění, to je snad jasné.“