Neohlédla jsem se. Pevně jsem sevřela madlo kufru, stiskla kliku a vyšla na chodbu.
„Asi půjdu,“ dolehl ke mně hlas jednoho z hostů, patrně Radovanova nadřízeného. „Tahle oslava se moc nepovedla.“
Ozvalo se šoupání židlí, tlumené kroky a rozpačité polohlasné poznámky. Někdo si pod vousy ulevil nadávkou. Dveře bytu jsem za sebou tiše přivřela a zamířila ke schodům. Každý krok dolů zněl v prázdném domě překvapivě hlasitě, jako by ohlašoval konec jedné kapitoly.
Venku mě ovanul chladný večerní vzduch, ale zima mi nebyla. Kufr téměř nic nevážil — vzala jsem si jen to nejnutnější. Zastavila jsem se před vchodem a instinktivně zvedla oči k našim oknům. Světlo v obýváku stále svítilo. Představila jsem si Radovana, jak stojí u stolu, kde zůstala hrnec s těstovinami a hromádka složenek. Sám uprostřed místnosti, která se během pár minut vyprázdnila.
V kapse kabátu se rozvibroval telefon. Ani jsem ho nemusela vytahovat, věděla jsem, kdo volá. Nemělo smysl to brát. Kamarádka o mně věděla, domluvily jsme se už před týdnem, že u ní nějaký čas zůstanu.
Rozešla jsem se směrem k zastávce. Mobil se znovu rozechvěl. A pak ještě jednou. Nakonec jsem ho vyndala a umlčela vyzvánění úplně.
Už jsem z toho bytu nechtěla slyšet ani tón. Ať si Radovan vychutná svá pečená žebra o samotě a klidně si rozdělí lednici podle vlastních pravidel. Já už se nehodlala dívat, jak si před televizí pochutnává, zatímco mně zůstávají studené těstoviny a pocit ponížení.
Autobus přijel nezvykle brzy. Usadila jsem se k oknu a opřela čelo o chladné sklo. Netušila jsem, co mě čeká, ale to neznámé patřilo jen mně. Bez Radovana Pospíšila, bez jeho uštěpačných poznámek a bez jeho sobeckého světa.
Jeho jubileum se nakonec opravdu zapíše do paměti. Jen úplně jinak, než si oslavenec vysnil.