Rozrazila jsem dveře našeho domu a na prahu zůstala stát jako přimražená. V obývacím pokoji svítila lampa a prostorem se nesla těžká, nasládlá vůně parfému, která tam rozhodně nepatřila.
„Míšo! Konečně!“ ozvalo se radostně. Libuše Králová byla pohodlně usazená na mé oblíbené pohovce. Na konferenčním stolku před ní stál můj porcelánový hrnek s čajem, z něhož někdo upil. „Už jsem si říkala, že se tě dneska nedočkám.“
Klíče od domu jsme měli jen já a Radek Zeman. To znamenalo jediné – pustil ji dovnitř on. A ani se neobtěžoval mi dát vědět.
„Paní Králová… to je ale nečekaná návštěva.“
„Nečekaná?“ pousmála se pobaveně. „Radek ti nic neřekl? Ach jo, ten můj syn, pořád na něco zapomíná.“
Pomalu jsem si svlékla kabát. Každý pohyb byl těžký, jako by mi tělo předem napovídalo, že tenhle večer nebude jednoduchý.
„Radek se dnes zdrží v práci. Dáte si ještě čaj?“
„Děkuji, už mám,“ kývla ke svému hrnku. „Sedni si, Michaelo. Ráda bych s tebou probrala něco důležitého.“
Usedla jsem jen na okraj křesla. Hlavou mi vířily otázky – proč přišla bez ohlášení? A proč mám pocit, že přesně vím, kam tím míří?
„Přemýšlela jsem o vás dvou,“ začala pomalu. „O vaší budoucnosti. O jistotách.“
„Myslím, že jsme v pořádku,“ odpověděla jsem klidně.
Její úsměv byl uhlazený, ale pohled zůstal chladný. „V dnešní době si člověk nemůže být ničím jistý. Zvlášť když majetkové záležitosti nejsou nastavené úplně… rozumně.“
Takže o to jde. Dům. Můj dům, který jsem koupila z peněz po babičce ještě dávno před svatbou.
„Nevím, co tím myslíte.“
„Ale prosím tě,“ rozhodila rukama. „Jde mi jen o Radkovu budoucnost. Není přece správné, aby byl dům napsaný jen na tebe. Jste manželé. Nemělo by být vaše hnízdo společné?“
„Ten dům jsem pořídila ještě před svatbou. Z vlastních prostředků. Radek o tom věděl od začátku.“
„To jistě,“ přikývla sladce. „Jenže teď už tvoříte rodinu. Co když se jednou něco stane? Co když se rozhodneš odejít? Kam by pak šel můj syn?“
Její „syn“ je pětatřicetiletý muž, schopný inženýr s víc než slušným platem.
Z předsíně se ozvalo cvaknutí zámku a známé kroky. Radek.
„Mami!“ vstoupil do pokoje s úsměvem, který mu ale na chvíli ztuhl, když se na mě podíval. „Ty už jsi tady.“
„Ano, zlatíčko. S Michaelou jsme si právě povídaly o rodinných záležitostech.“
Políbil ji na tvář a pak se naklonil ke mně. Lehce jsem ucukla. Nepatrně, ale všiml si.
„O čem přesně?“ zeptal se a posadil se na opěrku mého křesla.
„Vysvětlovala jsem Michaele, že by bylo rozumné převést dům i na tebe. Je to přece společný majetek. Bylo by fér, kdyby byl napsaný na oba.“
Radek si odkašlal. „My jsme to takhle nikdy neřešili. Michaela to zařídila správně.“
„Nikdy neřešili?“ podivila se jeho matka. „To je chyba. Stačí jeden rozvod a muž zůstane bez střechy nad hlavou. Podívej se na Rostislava Pražáka – syn se rozvedl a nezbylo mu nic. Manželka si všechno pojistila na sebe.“
Měla jsem pocit, že se stěny přibližují. Radek ztuhl.
„Paní Králová, jsem unavená. Možná by bylo lepší to probrat jindy,“ snažila jsem se rozhovor ukončit.
„Samozřejmě, nechci vás zdržovat,“ vstala. „Promyslete si to. Zastavím se brzy.“
Radek ji vyprovodil. Ve mně mezitím narůstala ledová zloba. Ne kvůli ní – byla pořád stejná. Ale kvůli němu. Zase nedokázal nastavit hranici.
Když se vrátil, střetl se s mým pohledem a viditelně zaváhal.
„Co se děje? Přišla, promluvila a odešla. O nic přece nejde.“
„O nic?“ vydechla jsem. „Přišla mě přesvědčit, abych přepsala svůj dům na tebe. A ty se tváříš, že je to běžná debata?“
„Nepřeháněj. Jen něco navrhla.“
„Tohle je teprve začátek,“ odpověděla jsem tiše. „Dneska jen naznačuje. Příště bude tlačit víc.“
Radek si promnul kořen nosu. „Michaelo, nedělej z toho drama. Máma má prostě strach o mě.“
Podívala jsem se na něj zpříma.
„O tebe? Nebo o ten dům, který se jí už dávno zalíbil?“