Radek jen zavrtěl hlavou.
„Víš co? Udělej si to po svém. Jen prosím tě neurážej mámu. Myslí to s námi dobře.“
Pak odešel do kuchyně a dveře za sebou zavřel o něco prudčeji, než bylo nutné. Zůstala jsem stát uprostřed obýváku a cítila, jak se mi v hrudi místo horkého vzteku rozlévá ledový klid. Ten typ klidu, který přichází ve chvíli, kdy se člověk definitivně rozhodne.
Přešla jsem k oknu. Venku už byla tma a v odrazu skla jsem viděla svou tvář — bledou, napjatou, s rty sevřenými do tenké linky. „Tak to tedy ne,“ zašeptala jsem svému obrazu. Jestli si někdo myslí, že mě zastraší, hluboce se mýlí. Pokud má přijít boj, ustupovat nehodlám.
Celé to začalo nenápadně. Jeden obyčejný telefonát. Stála jsem u kuchyňské linky a zalévala čaj, když se mi mobil rozdrnčel v ruce.
„Míšo, zlatíčko,“ ozval se přehnaně starostlivý hlas Libuše Králové. „Je pravda, že vám chtějí s Radkem sebrat dům?“
Lžička mi cinkla o porcelán.
„Prosím? Kdo vám takovou hloupost namluvil?“
„No… slyšela jsem, že jste se zadlužili. Že to s penězi neumíš a chudák Radek je z toho nešťastný. Kdyby bylo potřeba, ráda pomůžu…“
V tu chvíli mi bylo všechno jasné. To je jen první tah.
Do večera se ozvali další čtyři lidé. Všichni „náhodou“ slyšeli, že rozhazuji rodinné finance a že můj muž může každým dnem skončit na ulici. Informace měli samozřejmě z jednoho zdroje.
Když se Radek vrátil z práce, čekala jsem na něj.
„Uvědomuješ si, co tvoje matka rozšiřuje?“ zeptala jsem se bez okolků.
Pokrčil rameny, jako by šlo o předpověď počasí. „Ať si povídá. Tobě to může být jedno.“
„Jedno? Dělá ze mě neschopnou ženskou, která přivede rodinu na mizinu!“
„Prosím tě, přestaň,“ ušklíbl se. „Máma má jen strach.“
Nestihla jsem odpovědět, protože mu zazvonil telefon. Podíval se na displej. „Volá máma. Vezmu to.“
O dva dny později jsem na jídelním stole našla obálku. Uvnitř byl právní rozbor ohledně „společného jmění manželů“. Četla jsem to dvakrát, než mi došlo, co to znamená.
„Co to má být?“ zamávala jsem papíry Radkovi před obličejem.
„Máma se stavila…“ pousmál se rozpačitě. „Chtěla se jen informovat.“
„Informovat? Ona hledá cestu, jak mě připravit o dům!“
„Nikdo ti nic nebere!“ zvýšil hlas. „Jde jen o spravedlnost.“
Rozesmála jsem se, ale bez špetky humoru. „Spravedlnost? Takže dům, který jsem koupila roky před svatbou, má automaticky připadnout tobě? To je podle vás fér?“
Radek mlčel a uhnul pohledem. A mně přetekla trpělivost.
„Už toho mám dost. Tvé matky, která nám neustále leze do života. Tebe, protože jí nedokážeš říct jediné ne. Vždycky stojíš při ní.“
„To není pravda—“
„Je! Nikdy jsi jí neřekl, že je to naše věc. Nikdy!“
Zrudl. „Je to moje máma. Nemůžu ji odbýt.“
„Ale mě ponížit můžeš, že? Skvělé, Radku.“
Popadla jsem kabelku. „Přespím u Adély Tkadlecové. Potřebuji si vyčistit hlavu.“
V tu chvíli se znovu rozezněl telefon. Na displeji svítilo jméno Libuše Králová.
„Míšo, drahá,“ spustila medovým tónem, „zjistila jsem zajímavou věc. Když manželé bydlí víc než tři roky v jednom domě, prý se z něj stává společný majetek. Umíš si to představit?“
Srdce mi bušilo až v krku, ale hlas jsem udržela klidný. „To není pravda. Nemovitost nabytá před manželstvím zůstává výhradním vlastnictvím, i kdyby v ní žili oba.“
Na druhém konci bylo ticho, pak krátké, nucené zasmání. „Můj právník říkal něco jiného…“
„Pak by měl otevřít zákon.“
„Co je to za tón?“ zpřísnila. „Radek ví, jak se mnou mluvíš?“
„Chcete si s ním promluvit? Můžu vám ho dát.“
Okamžitě změnila přístup. „To není nutné. Jen tě upozorňuji — pokud to s domem nepůjde po dobrém, bude se to muset řešit jinak.“
„To zní jako výhrůžka.“
„Ale prosím tě. Ber to jako radu. Dobře si to rozmysli.“
Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a cítila, jak mi brní prsty.
„Kdo to byl?“ zeptal se Radek.
„Tvoje matka. Právě mi naznačila, že když nepřepíšu dům, může to dopadnout špatně.“
„To si vymýšlíš. Ona by ti nevyhrožovala.“
„Věta ‚po dobrém nebo po zlém‘ ti přijde normální?“
Chvíli přemýšlel. „Možná jsi to pochopila jinak.“
Podívala jsem se na něj a v tu chvíli mi došlo, že na jeho podporu se nikdy spolehnout nemůžu.
„Víš co,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Nikomu nepojedu. Zůstanu tady. Ve svém domě. A už si nenechám líbit další útoky od tvé matky.“