Radek se jen ušklíbl. „A co s tím hodláš udělat?“
Odpověděla jsem mu klidným úsměvem. „To brzy zjistíš.“
Z chodby se znovu ozvalo vyzvánění telefonu. Nechala jsem ho být. Už jsem měla jasno a tentokrát jsem nehodlala couvnout, ať se děje cokoli.
V neděli brzy ráno jsem si rozložila na stůl všechny důležité papíry – list vlastnictví, kupní smlouvu, potvrzení o převodu peněz z účtu. Každý dokument jasně dokazoval, že dům patří mně a že jsem ho pořídila dávno před svatbou. Právník mi to ostatně potvrdil černé na bílém.
Radek Zeman nakoukl do kuchyně a zamračil se. „Zase ty papíry?“
„Jen si dělám pořádek.“
„Na co se chystáš?“
„Na návštěvu tvé matky.“
Sotva jsem to dořekla, zazvonil zvonek.
Podívala jsem se na něj. „Zval jsi ji?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Jen říkala, že by se mohla stavit na čaj…“
Usmála jsem se. Samozřejmě. „Na čaj“ – a určitě ne s prázdnou.
„Běž otevřít a posaď ji do obýváku,“ požádala jsem ho.
Za pár minut už Libuše Králová seděla v křesle jako doma a vedle sebe měla položenou složku s dokumenty.
„Míšo, zlatíčko,“ spustila sladce, „vezla jsem vám koláče.“
„To je od vás milé,“ odpověděla jsem zdvořile.
„Radku, odnes to do kuchyně a udělej nám kávu,“ rozkázala.
Jakmile zmizel, její výraz ztvrdl.
„Tak co? Rozmyslela sis to?“
„Myslíte které z těch mnoha doporučení?“
Naklonila se ke mně. „Nezesměšňuj to. Dům musí být napsaný i na Radka. Je to jedině fér.“
„A z jakého důvodu?“
„Protože je to můj syn! Co když se rozejdete? Zůstane bez střechy nad hlavou.“
Mluvila jsem klidně. „Zaprvé – nerozvádíme se. A zadruhé – právě podobné řeči ničí vztahy.“
„Nehraj si na svatou!“ vyjela po mně. „Omotala sis ho kolem prstu a teď se bojíš přepsat majetek!“
Z kuchyně zazvonilo nádobí. Bylo zřejmé, že Radek poslouchá.
„Ten dům jsem koupila za peníze po babičce, ještě než jsme se s Radkem vůbec poznali,“ řekla jsem pevně. „On to věděl od začátku.“
Libuše si odfrkla a otevřela desky. „Když se nemovitost používá společně a manžel se podílí na opravách, přestává být výhradní.“
„Zní to zajímavě. Jenže zákon to vidí jinak.“
„Ty chytráku! Klidně podám žalobu. Jménem syna.“
„To nemůžete.“
„Když bude potřeba, udělá to sám! Myslíš, že dá přednost tobě před vlastní matkou?“
Do místnosti vstoupil Radek s tácem. Obličej měl napjatý.
„Mami, o čem je řeč?“
Okamžitě změnila tón. „Řešíme vaši budoucnost. Dům by měl být převedený i na tebe.“ Vytáhla papír. „Tady je návrh dohody, stačí podepsat a zajít k notáři.“
Položila jsem před ně své listiny. „A tady jsou doklady, že nemovitost byla pořízena z mých prostředků před svatbou. Plus stanovisko právníka k tomu, proč je jakýkoli nátlak zbytečný.“
Radek pomalu odložil tác. „Mami, snažíš se Míše něco vzít?“
„Prosím tě! Jen chci spravedlnost!“
„Tím, že o ní roznášíš řeči po celé rodině? A vyhrožuješ soudem?“
Ztuhla. „Já jen sdílela obavy. Dělám to pro tebe.“
Podívala jsem se jí přímo do očí. „Opravdu pro něj? Nebo pro ten dům?“
Vyskočila z křesla. „Jak se opovažuješ!“
Radek zvedl ruku, aby ji zastavil. „Mami, proč je pro tebe tak důležité, aby byl dům psaný na mě?“
Zatajila jsem dech.
„Protože… protože nechci, abys jednou zůstal s prázdnou!“ vyhrkla. „Ona tě opustí!“
„Mami!“ zvýšil hlas. „Michaela je moje žena. Jsme spolu osm let.“
„Všichni to říkají! Myslíš, že tvůj otec mě neopustil?“
V tu chvíli mi došlo, odkud pramení její posedlost.
Radek k ní přistoupil blíž. „Já nejsem táta. A Míša není on.“
„Nevěřím tomu! Ať dům přepíše!“
„Ten dům je její. Nikdy jsem si na něj nedělal nárok.“
Postavila jsem se vedle něj. „Libuše Králová, Radek vás miluje. Ale o našem životě rozhodujeme my dva.“
Zrudla vzteky. „Nebude žádné ‚vy dva‘! Radku, jdeš se mnou!“
„Je mi pětatřicet,“ odpověděl klidně. „Můj domov je tady. S Michaelou.“
„Tak tedy dobře!“ vykřikla. „Od této chvíle nemám syna!“
Popadla kabelku a vyrazila ke dveřím. Radek se za ní vrhl.