„Ty sis mi vážně naúčtoval oslavu, na kterou jsem ani nepřišel?“ vyhrkl Vít Havelka a prudce zvedl hlavu. V hlase mu zaznělo podráždění.
Radim Královec, pohodlně rozvalený na gauči, se jen pobaveně ušklíbl. Protáhl se, zabořil se hlouběji do měkkých polštářů, ruce si složil za hlavu a natáhl nohy. Televize zůstala zastavená v nejnapínavější scéně jejich oblíbeného seriálu, ale ani jeden z nich neměl potřebu hned pokračovat. Na konferenčním stolku stály dva hrnky s čerstvým čajem, z něhož stoupala pára a mísila se s vůní citronu a medu, která zaplňovala celý obývák.
„Tomu říkám dokonalý večer,“ pronesl Radim spokojeně a pohlédl na Kláru Matoušekovou, která právě přinesla z kuchyně talíř s pečlivě nakrájenými plátky sýra a položila ho mezi ně.
Z jeho tónu byla cítit tichá, opravdová radost.
„Žádní nezvaní hosté, žádný hluk, žádné zbytečné výdaje. Jen my dva, náš seriál a klid.“
Klára se usmála. Společně žili už patnáct let. Za tu dobu prošli hádkami i šťastnými obdobími, ale právě takové nenápadné večery jejich vztah utužovaly nejvíc – bez velkých gest, zato s pocitem pohody a drobnými radostmi.
Dnešní den byl přece jen výjimečný: Radim oslavil pětačtyřicátiny. Kulaté výročí by si mnozí představovali ve velkém stylu, oni se však už na jaře shodli, že tentokrát žádná hostina nebude. Poslední podobná oslava, když mu bylo čtyřicet, Kláru vyčerpala natolik, že se z nekonečného vaření a následného úklidu vzpamatovávala téměř týden. Hosté odjeli, zůstala hora špinavého nádobí, skvrna od vína na koberci a naprosté vyčerpání.
„A bylo správné, že jsme nikoho nepozvali,“ řekla tiše.