„…budeme,“ ani nestihl doříct.
Z telefonu se náhle ozval sborový jásot: „Radime, všechno nejlepší! Ať žije oslavenec!“
Klára viditelně zbledla. V očích jí ztvrdl výraz a hlas ochladl na bod mrazu. „Moment. Restaurace Maják je přece u vás ve městě, ne? Tři sta kilometrů odsud?“
„No samozřejmě!“ potvrdila nadšeně Tereza. „Kde jinde? Všichni jsme tady. Když jste nechtěli nic organizovat, vzali jsme to do vlastních rukou. Vždyť je to hezké, ne?“
„Opravdu úžasné,“ pronesla Klára suše a hovor bez dalšího slova ukončila.
Obývákem se rozlilo dusivé ticho.
Radim zíral před sebe. „Takže oni slaví moje narozeniny beze mě. V jiném městě. A ještě jsou na sebe pyšní?“ vydechl nevěřícně. „To je absurdní.“
„Není to absurdní,“ opravila ho Klára tvrdě. „Je to okázalá neúcta. Chtějí z nás udělat ty špatné.“
Sotva uplynula půlhodina, mobil se znovu rozezvučel. Tentokrát volal Štěpán Urban.
Radim si povzdechl a přijal hovor. „Ano?“
„Radime! Tereza ti to už říkala? Škoda, že tu nejsi, je to velkolepé! Přípitky, smích, všechno jak má být. Ale…“ bratr na okamžik zaváhal, „účet je docela vysoký. Složili jsme se, jenže na tebe jako na oslavence vychází pětadvacet tisíc. Pro tebe drobnost. Pošli to Tereze, vybere to.“
Radim oněměl. „To myslíš vážně?“
„Jasně! Děláme to přece kvůli tobě,“ pokračoval Štěpán horlivě. „Objednali jsme šampaňské, koňak, několik chodů. Máma je nadšená. Nebudeš přece dělat problémy?“
Klára mu vytrhla telefon z ruky. „Štěpáne, poslouchej. Uspořádali jste večírek bez něj a teď po něm chcete peníze? To je drzost. A nesnažte se schovávat za maminku. Vysvětlíme jí to sami. Co jste utratili, to si zaplaťte.“
Bez dalšího slova hovor ukončila. Ruce se jí třásly vztekem.