Klára se k němu přisunula blíž a pohodlně se opřela o opěradlo. „Vzpomínáš na tu čtyřicítku? Lidi přišli, najedli se, popřáli ti a zmizeli. A mně zůstala kuchyň vzhůru nohama. Děkuju, tohle už znovu absolvovat nechci.“
Zvedli hrnky s čajem a lehce jimi o sebe ťukli. Tiché cinknutí porcelánu jako by stvrdilo jejich společné rozhodnutí.
Vtom se z pohovky ozvalo tlumené bzučení. Klářin mobil, odložený mezi polštáři, se rozzářil. Na displeji vyskočilo jméno i fotografie: „Tereza Šimonová“.
„Tereza?“ podivila se Klára. „Touhle dobou většinou sleduje svoje seriály.“
Radim svraštil čelo. „Moje sestra… vsadím se, že zase něco potřebuje. Vezmi to. Když tak se přidám.“
Klára hovor přijala. „Ahoj, Terko. Děje se něco?“
Z reproduktoru se vyvalil rozjařený hlas: „Kláro! Je Radim u tebe? Dej mi ho!“
V pozadí bylo slyšet smích, cinkání skleniček a směsici hlasů, jako by byla na druhém konci nějaká oslava.
Radim znejistěl. „Jsem tady. Co se tam u vás děje?“
„No přece slavíme tvoje narozeniny!“ oznámila Tereza nadšeně. „Sešli jsme se všichni – mamka, Štěpán s rodinou, teta i bratranci. Připíjíme na tebe! Počkej, mamka ti chce něco říct.“
Manželé si vyměnili pohled. V Klářiných očích se objevil zmatek, v Radimových napětí.
Ozval se lehce rozechvělý, ale snaživě veselý hlas jeho matky: „Radimku, všechno nejlepší, hodně zdraví a štěstí! Zvedli jsme za tebe sklenku a vzpomínáme, jaký jsi byl jako kluk…“
Radimovi přeběhl po zádech mráz. „Mami… kde vlastně jste?“
„Přece v restauraci Maják!“ vstoupila jí do řeči znovu Tereza. „Je tu nádherně, stoly plné jídla, skvělá atmosféra. Takový den jsme přece nemohli nechat jen tak být!“
Radim zbledl a sevřel telefon pevněji. „Ale vždyť jsme se přece domluvili, že letos nic pořádat nebudeme.“