Mrzelo ji to, ale sama se mu ozvat nehodlala. Připadala si dotčená a zároveň příliš hrdá na to, aby psala jako první.
Dny v lázeňském zařízení plynuly líným, až přespříliš spořádaným tempem. Iveta Šimonová si začínala připadat jako v klášteře. Dopoledne i odpoledne vyplňovaly procedury, zábaly a cvičení, večer pak bloumala sama parkem mezi upravenými záhony nebo seděla v hale s knihou na klíně a předstírala zaujetí dějem. Ve skutečnosti se ukrutně nudila.
Právě při jednom takovém večerním posezení si k ní bez vyzvání přisedla Dita Pražáková, nepřehlédnutelná figura květnového turnusu. Mohlo jí být přes sedmdesát, ale okázale vzdorovala času – do přiléhavých legín z jemného úpletu navlékla hubené nohy a přes ně přehodila křiklavou halenku s rozhaleným límcem.
„Zachytila jste tu senzaci?“ naklonila se k Ivetě conspirativně. „Dnes nad ránem prý ve třetím pavilonu, ve druhém patře, našli… choulostivé kousky oděvu.“
Iveta zvedla obočí. „Jaké kousky máte na mysli?“
„Červené dámské tanga a pánské boxerky ve stejné barvě,“ zasyčela jí Dita téměř do ucha, jako by sdělovala státní tajemství.
„To snad ne. A ví se, komu patří?“ Iveta měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Právě že ne. Ale vsadím se, že za tím stojí Václav Čermák s Petrou Moravecovou z prvního pavilonu. Včera na tanečním večeru ji držel kolem pasu víc než důvěrně. On je ještě čipera, ale ona? V jejím věku si nechávat prodlužovat řasy a nehty – to je podle mě nevkus.“
V tu chvíli Ivetě zavibroval telefon. Na displeji se objevilo jméno Patrik Mlynář.
„Konečně!“ vydechla. „Kdy přiletíš? Už tu sama chřadnu.“
Na druhém konci se ozvalo rozpačité odkašlání. „Ivetko, asi to nevyjde…“
„Zdržel se pas?“ skočila mu do řeči.
„Ne, o to nejde. V práci toho mám nad hlavu,“ vysvětloval spěšně. „Musím zůstat. Odpočiň si i za mě, ano?“
„Kdybych tušila, že zůstanu sama, nikam bych nejezdila. Jsou tu samí důchodci.“
„No a? Zkušenosti, moudrost…,“ poškleboval se.
Vtom k jejímu uchu dolehl z telefonu ženský smích.
„Kdo je tam s tebou? Jaká ženská?“ ztuhla.
„Nikdo. Stojím venku na ulici, jen někdo prošel kolem,“ hájil se rychle.
„Dobře, tak zatím,“ usekla hovor. Na další vysvětlování neměla sílu ani náladu a v hlavě jí znovu začala vířit Ditina senzační ranní „kauza“.