„Život máme jen jeden… a člověk by si ještě rád něco užil,“ zkusil to omluvně.
„Se mnou žádné dobrodružství nezažijete,“ usekla Iveta nekompromisně. „Můj manžel zítra přiletí.“
„Vy jste vdaná?“ vytřeštil oči. „A kde máte prstýnek? Proč nás ostatní hosty uvádíte v omyl?“
Druhý den ráno zamířila do kanceláře účtárny a podala žádost o vrácení peněz za zbytek pobytu. Rozhodla se odjet předčasně. V hrudi cítila neklid, který nedokázala potlačit. Patrikovi Mlynářovi nechtěla zatím volat. Neměla sílu cokoli vysvětlovat.
Den po návratu ze Splitu se vypravila k Renatě Kratochvílové. Zvonila dlouho, přestože za dveřmi bylo slyšet tlumené kroky a šramot. Nikdo však neotevíral. Nakonec sešla před dům a posadila se na lavičku u vchodu.
Čekání netrvalo dlouho. Nejprve vyšel Patrik. Hned za ním se objevila Renata, oblečená do nového svetru, který jí zjevně dodával sebevědomí. Když spatřila Ivetu, zůstala stát a nasadila rozpačitý úsměv. Herečka z ní opravdu nebyla.
„Takže jsem ti vlastně překážela, že?“ pronesla Iveta tiše. „A ty ses nazývala mojí nejlepší kamarádkou. A ty, Patriku… prý ztracený pas? Proto jsi mě poslal samotnou do lázní?“
„Můžeš si za to sama!“ vyhrkl podrážděně. „S tebou je všechno šedé, bez jiskry. Nuda.“
„Tak na co čekáte? Běžte si jiskřit jinam,“ odpověděla s ledovým klidem.
Renata sklopila oči. „Podali jsme žádost na matrice,“ přiznala potichu. „Promiň. Ale ty si zasloužíš někoho lepšího. Uvidíš, budeš šťastná.“
Objati odešli, aniž by se ohlédli. Iveta zůstala sama na lavičce. Překvapivě necítila výbuch bolesti, spíš prázdno a zvláštní úlevu. Vzpomněla si na hosty ze sanatoria Jižní Růže. Na ty křehké, nemocné starší lidi, mezi nimiž nebylo ani stopy po přetvářce. Kolik opravdovosti v nich bylo.
Napadlo ji, co je tam asi nového. Našli se majitelé červených tang a ztracených boxerek? A jak se asi vede Dušanu Veselému, který se do ní tak pošetile zamiloval?