„Tvoje matka mi nemá co poroučet a k tomu, abych jela na dovolenou, opravdu nepotřebuji její svolení!“ vyjela ostře Viktorie Brňáková na svého muže.
Ten den ji Jaroslav Vaněk ranil víc než dost. A nebylo to poprvé.
Kdykoli přišla řeč na jeho matku, stáhl se jí žaludek. Stačilo jediné slovo a vnitřně se rozechvěla. Pocit napětí, tíhy a jakési nevysvětlitelné úzkosti ji provázel pokaždé, když měla s tchyní cokoli společného. Nejraději by se od celé té rodiny držela co nejdál. Jediným důvodem, proč to dosud neudělala, byla láska k manželovi. Tu brala vážně, a proto se snažila vydržet.
Přitom začátek byl tak slibný. Když ji Jaroslav před rokem přivedl představit rodičům, všechno vypadalo téměř idylicky.
Irena Planýová působila jako zosobněná vlídnost. Až přehnaně se snažila zapůsobit na budoucí snachu a získat si její přízeň. Viktorie si všimla, že je to trochu strojené, ale přičítala to nervozitě. Nepřikládala tomu velkou váhu – koneckonců s tchyní neměla sdílet domácnost.
„Viktorko, ze všeho nejvíc si přeji, aby byl můj syn šťastný. Je mi naprosto jedno, koho si vybere. Já jsem moderní matka,“ prohlásila Irena Planýová s patrnou hrdostí.
„Opravdu?“ podivila se upřímně Viktorie.
„Samozřejmě. Vezměme si třeba tebe. Klidně přehlédnu, že tvé zaměstnání zřejmě není nijak výnosné a že možná ani nemáš vysokou školu. Nemám pravdu?“
Každému by bylo jasné, že takhle nenápadně pátrá po pravdě. Úsměv jí sice hrál na rtech, ale pohled, kterým přejížděla Viktorčiny potrhané džíny a vytahané tričko, prozrazoval spíš kritiku než laskavost.
Viktorie se svým vzhledem tehdy příliš nezabývala. S Jaroslavem se právě vraceli z víkendu u přátel na chatě a on se bez jakéhokoli varování rozhodl, že se staví u rodičů, aby ji představil.
„Teď? V tomhle?“ rozesmála se. „Myslíš, že mě tvoje maminka v takovém oblečení vezme na milost?“
„Prosím tě, nedělej z ní žádnou upjatou dámu,“ uklidňoval ji Jaroslav. „Je jí úplně jedno, co máš na sobě. Hlavní je, že mě máš ráda.“
Po poznámkách budoucí tchyně však Viktorie lehce znejistěla, i když to na sobě nedala znát.
„To je od vás velkorysé,“ odpověděla klidně. „Ale nemusíte si dělat starosti. Mám vysokoškolské vzdělání a pracuji na dobré pozici. Nestěžuji si – uživím se bez problémů a ještě mi zůstane stranou.“
„Opravdu?“ pronesla Irena s náznakem nedůvěry a znovu si ji přeměřila od hlavy k patě. „No dobrá, když to říkáš.“
Když se později dozvěděla od syna, že Viktorie zastává vedoucí místo ve velké bance, viditelně se jí ulevilo. Po svatbě pak každé známé vykládala, že její snacha je dokonce zástupkyní ředitele – drobný kariérní „posun“ jí v jejím podání připadal zcela přirozený.
Nedělala to z hlouposti. Za jejími slovy byl záměr, který si nechávala pro sebe. Irena Planýová měla s novou členkou rodiny své vlastní plány a ty se úzce týkaly jejích příjmů.
Mladí manželé se po svatbě nastěhovali do bytu, který společně koupili. Díky úsporám si mohli dovolit menší byt bez hypotéky, což jim dávalo pocit jistoty a nezávislosti.
Irena Planýová si však situaci rychle vyhodnotila a začala přemýšlet, jak by nově nabyté finanční zázemí své snachy mohla využít ve prospěch vlastních záměrů.