Irena Planýová čekala ještě na poslední protiargument, ale ten nepřišel.
„Jestli jste rozumná žena, k ničemu takovému nedojde,“ ukončila tehdy Viktorie Brňáková rozhovor tónem, který už nepřipouštěl další diskusi.
O několik dní později přišel Jaroslav Vaněk domů s nepříjemnou zprávou. Oznámil manželce, že jeho rodiče si nakonec museli půjčit peníze a obvolat snad všechny příbuzné, aby dali dohromady částku potřebnou na léčebný pobyt v lázních. Bez dluhů a cizí pomoci by nikam neodjeli.
„Tak vidíš, nakonec si poradili,“ odpověděla Viktorie klidně, aniž by dala najevo jakékoli výčitky.
Jenže tím to zdaleka neskončilo. Irena Planýová se s neúspěchem nehodlala smířit a dál se snažila zlomit „tvrdohlavost“ své snachy.
„Jardo, takhle to přece nejde dál. Co si to tvoje žena vůbec dovoluje?“ spustila při další příležitosti.
„Co konkrétně máš na mysli?“ podivil se Jaroslav. Netušil, jak vyhrocené napětí mezi oběma ženami už je.
„Chová se, jako bychom pro ni byli cizí lidé. Jako by se jí naše starosti vůbec netýkaly! Nezajímá ji, co prožíváme, do ničeho se nezapojuje. Tohle není normální. Měl by sis s ní vážně promluvit a vysvětlit jí, že když je součástí rodiny, nemůže mě odbývat a shazovat,“ poučovala syna podrážděně.
Jaroslav si promnul čelo. „Mami, nemyslím si, že je to tak černé. Když Viky něco odmítla, určitě k tomu měla důvod.“
„Důvod? Ale prosím tě! Prostě je jí líto každé koruny. Sedí na penězích a nechce se rozdělit,“ odsekla Irena.
„To od tebe zní zvláštně. Vždycky jsi byla rozumná,“ povzdechl si.
„Tak dost! Nebudeš mě poučovat,“ uťala ho. Uraženost vůči snaše jí zastřela úsudek natolik, že synovy argumenty ani nevnímala.
Vztahy mezi tchyní a snachou se postupně propadaly do stále hlubší propasti. Při každém setkání si Irena nenechala ujít příležitost pronést nějakou jízlivou poznámku na adresu Viktorie, obviňovala ji z necitlivosti a nadutosti.
„Samozřejmě, proč by tě měly trápit cizí problémy? Máš peníze, tak se můžeš dívat na ostatní svrchu, že?“ utrousila jednou sarkasticky.
„Mami, prosím tě, přestaň,“ vybuchl Jaroslav, kterému už docházela trpělivost.
„Nepřestanu. Mám právo říct, co si myslím,“ odsekla neoblomně.
Viktorie začala vážně uvažovat o tom, že kontakt s Jaroslavovými rodiči omezí na minimum, ne-li úplně přeruší. Jednou večer to manželovi otevřeně řekla.
„Máma se urazí,“ namítl.
„Vždyť je uražená pořád. Co se vlastně změní?“ odpověděla věcně.
Jaroslav váhal. „Možná by nebylo dobré dělat tak radikální krok. Jsou to přece jen moji rodiče.“
„Nechci žádné hádky,“ řekla tiše Viktorie. „Ale taky si nenechám donekonečna ubližovat.“
Nakonec však rozhodla náhoda.
Jedno sobotní ráno zazvonil telefon nezvykle brzy. Volala Irena Planýová. S Jaroslavem mluvila dlouho, tlumeně, ale naléhavě. Potom požádala, aby jí předal sluchátko snaše.
„Máma s tebou chce mluvit,“ podal jí telefon Jaroslav s lehce sklíčeným výrazem.
„O čem?“ zeptala se.
„Za chvíli se to dozvíš. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale… víš, jaká je,“ dodal a uhnul pohledem.
„Viktorie, dobrý den,“ začala Irena strojeně zdvořilým hlasem. „Co jste si to zase vymysleli? Jaká je to cesta do zahraničí?“
„Jedeme na dovolenou. Plánovali jsme ji dlouho a letenky jsme koupili s předstihem,“ odpověděla klidně. Bylo jí jasné, že tchyně o všem dávno ví.
„Tak ty letenky půjdete vrátit a peníze předáte Václavu Kratochvílovi,“ prohlásila Irena bez zaváhání. „On je teď potřebuje víc než vy. Má vážné potíže, rodina se mu rozpadá. Vy jste mladí, zdraví, můžete si cestování nechat na jindy.“