Jakmile si Irena Planýová všechno spočítala a ujasnila, co by z nové situace mohla vytěžit, přešla rovnou k věci. Rozhodla se využít toho, že její snacha pracuje v bance, a pokusit se přes ni získat výhodnou půjčku.
„Viktorie, určitě víš, že zaměstnanci bank mají možnost čerpat úvěry s nižším úrokem,“ začala tónem, který měl působit přátelsky a nenuceně. „Ty přece žádnou půjčku nemáš, že? Napadlo mě, že bys ji mohla vzít na sebe pro nás. Rádi bychom si pořídili nové auto.“
Viktorie Brňáková ani na okamžik nezaváhala. „Do toho nepůjdu,“ odpověděla klidně, ale rozhodně. „Teď mezi námi panuje slušný vztah a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo. Kdybych si ale vzala úvěr na své jméno kvůli vám, každý měsíc bych žila v napětí, jestli splátka dorazila včas. A pokud by se něco zpozdilo nebo byste nemohli zaplatit, nevyhnutelně by to vedlo ke konfliktům. To opravdu nechci. Jestli si chcete půjčit, zařiďte si to sami. Klidně vám pomohu s vyřízením, aby to šlo rychleji, ale ručit za to nebudu.“
„To je přece nesmysl!“ ohradila se Irena podrážděně. „Proč bychom neplatili? Jsme slušní lidé, závazky si plníme. Copak bychom tě nechali ve štychu? Chápu, že by to bylo napsané na tebe, ale slibuji, že bychom spláceli přesně na den!“
„Ne,“ zopakovala Viktorie tiše, čímž tchyni citelně zasáhla. Irena se urazila, ale jen naoko – v hlavě už spřádala jiný plán.
Při další návštěvě změnila taktiku. „Viktorie, půjč nám alespoň nějaké peníze. Ne moc, řekněme sto tisíc korun. S Dušanem Malým jsme si řekli, že bychom si zasloužili ozdravný pobyt u moře. Částku zčásti máme, ale nestačí to. Ty máš přece slušný plat. Hned jak se vrátíme, Dušan dostane výplatu a všechno ti vrátíme.“
Viktorie se nadechla. „To, že pracuji v bance, neznamená, že mám neomezené prostředky,“ vysvětlovala trpělivě. „Můj rozpočet je přesně rozplánovaný.“
„Ale prosím tě!“ skočila jí do řeči Irena.
„Víte přece, že s Jaroslavem Vaňkem právě rekonstruujeme náš nový byt,“ pokračovala Viktorie věcně. „Objednali jsme kuchyňskou linku i nábytek do obývacího pokoje, o všem jsme vás informovali. Každá koruna už má své místo. Odkud bych měla vzít tak vysokou částku?“
Irena si odfrkla. „Neříkej mi, že nemáš peníze. Děláš v bance, ne někde u stánku s rybami. Spíš mi rovnou přiznej, že nám prostě půjčit nechceš. Své rodiče bys určitě nenechala bez pomoci, těm by seshnala peníze hned.“
„Prosím, nemluvte takhle,“ odpověděla Viktorie a snažila se zachovat klid. Poslední, co si přála, byla hádka s matkou svého muže.
Jenže Irena jako by byla odhodlaná jít do střetu za každou cenu. Odmítnutí ji bolelo a zároveň rozčilovalo. Vždyť ještě před pár dny volala své dávné známé Šárce Zelenýové a s neskrývanou pýchou jí líčila, že její snacha, údajná zástupkyně ředitele v bance, jim zaplatila třítýdenní pobyt u moře.
„Představ si, Šárko, jaké máme štěstí!“ chlubila se tehdy. „Jaroslav si vybral báječnou ženu. Teď už budeme mít vystaráno – pracuje v bance, má skvělé postavení i příjem.“
Realita však byla jiná. Na vysněný pobyt měli sotva třetinu potřebné sumy a bez cizí pomoci nikam odjet nemohli.
Irena sevřela rty a upřela na Viktorii tvrdý pohled. „Takže nám definitivně odmítáš pomoci? Opravdu se nebojíš, že tím náš vztah nenávratně pokazíš?“