„Ne, nic takového se nestane. S manželem odjedeme tak, jak jsme si naplánovali. A potíže vašeho dospělého syna si řešte vy sami. Rozhodně ne z našich úspor.“
Viktorie Brňáková působila klidně, téměř chladně. Z tónu tchyně ji nepřekvapilo vůbec nic – podobný nátlak čekala.
„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?! Víš vůbec, s kým hovoříš? Jsem matka tvého muže! Jsem starší a mám víc zkušeností než ty! Už jen z úcty bys mě měla poslechnout!“
„To je zvláštní logika,“ odpověděla Viktorie bez zvýšení hlasu. „Ale říkám to naposledy – nikam nic vracet nebudeme. Tu dovolenou jsme si zasloužili.“
„Vždyť ani netušíš, co se Václavovi stalo!“
„A ani to vědět nepotřebuji. Tímhle rozhovor končím.“
Hovor ukončila a položila telefon na stůl. Pak se podívala na Jaroslava Vaňka, který seděl vedle ní se sklopeným pohledem.
„Co je zase?“ zeptala se podrážděně. „Další katastrofa?“
Jaroslav si povzdechl. „Václav je prý ve vážných problémech. Potřebuje hodně peněz.“
„A to se nás týká jak?“ opáčila ostře. „Neříkej mi, že chceš rušit naši cestu k moři kvůli němu. To snad nemyslíš vážně.“
„Je to můj bratr. Je mi ho líto. Možná bychom mu mohli nějak pomoct…“
„Ne, nemohli,“ přerušila ho rázně. „Prosím tě, nezačínej s tím. Nepřebírej rétoriku své matky. Pro mě to není nikdo, komu bych byla něco dlužná. A už vůbec nebudu plnit její rozkazy jen proto, že si zavolala. Myslím, že jí musí být jasné, že od nás žádné peníze neuvidí. Ani ode mě, ani od tebe. Rozumíš?“
Jaroslav chvíli mlčel, pak tiše dodal: „Jeho manželka ho přistihla s jinou. Hrozí rozvodem. Chce odejít s dětmi ke své matce do Příbrami. Pokud se to stane, rodiče je možná už nikdy neuvidí. A Václav bez dětí nevydrží.“
„Na rodinu měl myslet dřív,“ odvětila Viktorie bez soucitu.
„Teď už je pozdě. Ví, že udělal chybu. Ona mu ale řekla, že když jí koupí nové, drahé auto, zůstane. Aspoň na čas.“
Viktorie nevěřícně zavrtěla hlavou. „Tak ať ho koupí. Problém způsobil on. Myslíš si vážně, že se taková věc dá zaplatit? Podle mě z něj jen tahá peníze, dokud může, než podá žádost o rozvod.“
„Nejde o nás,“ namítl Jaroslav slabě. „Jen požádal o pomoc.“
„Právě – nejde o nás. A my mu pomoci nemůžeme. Všechno máme rozplánované.“
„Viktorie…“
„Ne!“ zarazila ho. „A vyřiď své matce, že nás má nechat na pokoji. Ať si nic nenárokuje a nic po nás nevyžaduje. Nedostane ani korunu.“
O měsíc později Viktorie Brňáková a Jaroslav Vaněk skutečně odletěli na vysněnou dovolenou do zahraničí.
Po návratu zjistili, že Irena Planýová je oficiálně prohlásila za nepřátele číslo jedna. Vyhlásila jim naprostý bojkot a odmítala s nimi mluvit.
„Výborně,“ pokrčila Viktorie rameny. „Aspoň máme o jednu starost méně.“
Václav Kratochvíl si mezitím peníze obstaral jinak – půjčil si, kde se dalo, zadlužil se až po uši a manželce skutečně pořídil auto, které požadovala. O měsíc později však podala žádost o rozvod a odstěhovala se k rodičům do Příbrami. Děti vzala s sebou.
Irena Planýová nesla odloučení od vnoučat těžce. Netušila, kdy je znovu uvidí. A to ještě netušila to nejhorší.
Krátce poté Viktorie oznámila Jaroslavovi radostnou novinu – čekají dítě. Brzy se stane otcem.
Jenže toto vnouče Irena Planýová neuvidí. Alespoň ne do chvíle, než přestane bojovat s rodinou svého mladšího syna.