„To nic, uklidíme to společně,“ mávla rukou Radmila Konečná a spiklenecky mrkla. „A ty si běž na chvíli lehnout. Vypadáš, jako bys tři noci nespala. O Elišku se postarám.“
Adéla se už nehádala. Byla vyčerpaná tak, že sotva stála na nohou. Poslední tři měsíce táhla všechno sama – nájem, složenky, nákupy, k tomu shánění brigád po večerech. A hlavně nekonečné odpovědi na dětské otázky, proč tatínek pořád „pracuje“. Ondřejovi bylo devět a byl až příliš bystrý. Na nic se neptal přímo, ale jeho pohled byl těžký a dospělý. Přestal se smát. Uzavřel se do sebe.
Probudil ji zvonivý dětský smích. Za okny se už stmívalo. Když vyšla z ložnice, zůstala stát ve dveřích kuchyně. Radmila s Eliškou válely těsto na koláč, obě s tvářemi zaprášenými moukou, jako by spolu prožily celé odpoledne plné tajemství.
„Babička říká, že dnes přijde táta!“ vyhrkla Eliška nadšeně, sotva matku spatřila.
Adéla ztuhla a podívala se na tchyni.
„Volala jsem Markovi,“ pronesla Radmila klidně. „Řekl, že se pokusí dorazit dřív.“
Adéle se rozbušilo srdce. Volala mu? Co jí asi řekl? A jak vysvětlí další prázdnou židli u stolu?
V předsíni cvakl zámek – Ondřej se vrátil ze školy. Vešel dovnitř se sklopenou hlavou, ale když zahlédl babičku, zarazil se.
„Babi?“ vyslovil opatrně, jako by si nebyl jistý, že se mu to nezdá.
„Ondrášku!“ rozzářila se Radmila a objala ho. „Pojď ke mně, ty můj hrdino.“
U večeře děti živě štěbetaly, jedna historka střídala druhou. Adéla jen mechanicky posouvala jídlo po talíři. V žaludku měla kámen. Každá minuta ji přibližovala k hodině, kdy bude jasné, že Marek nepřijde.
„Mami, táta mi slíbil nový stavebnici,“ ozval se náhle Ondřej. „Nevíš, jestli ji koupil?“
Radmila se tázavě podívala na snachu. Adéla přinutila rty k úsměvu.
„Určitě to nestihl, má teď hodně práce.“
„To říká už tři měsíce,“ zamumlal chlapec. „A telefon mi taky nikdy nevezme.“
Ticho, které následovalo, bylo těžké jako olovo. Radmila pomalu odložila příbor.
„Jak to myslíš – nevezme?“ zeptala se tiše. „Mně to dnes zvedl hned napoprvé.“
Ondřej pokrčil rameny. „Tak asi jen tobě.“
Adéla vyskočila tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu.
„Kdo dojedl, odneste talíře. Ondro, pomoz Elišce do koupelny a pak si běžte napsat úkoly.“
Když se za dětmi zavřely dveře, rozhostilo se napjaté ticho. Radmila dopila čaj, pečlivě si otřela rty ubrouskem a zadívala se na snachu dlouhým, zkoumavým pohledem.
„Adélo, co se tu děje?“
„Nic zvláštního,“ vyhrkla příliš rychle. „Marek je jen zavalený prací. Dětem chybí, to je všechno.“
„A proto je lednice skoro prázdná? Proto je byt v takovém stavu? A ty vypadáš, jako by z tebe zbyl jen stín?“ Radmila ztišila hlas. „A hlavně – proč můj syn nebere telefony vlastním dětem?“
Adéla se otočila k oknu. Po skle začaly stékat první kapky deště. Nejradši by se rozplakala stejně prudce jako ta přeháňka. Ale nemohla. Marek jí to zakázal.
„Máme… přechodné potíže,“ dostala ze sebe.
„Přechodné?“ pozvedla Radmila obočí. „Tři měsíce už nejsou přechodné, děvče. Marek tvrdí, že brzy přijde. Jenže podle očí těch dětí jsem pochopila, že otce dlouho neviděly.“
„Chodí pozdě a odchází brzy. Projekty, porady…“ trvala na svém Adéla.
Radmila jí položila dlaň na ruku. „Čtyřicet let jsem učila ve škole. Poznám, když někdo neříká pravdu. Uhýbáš pohledem a třese se ti hlas.“
Adéla se pokusila ruku vyprostit, ale stisk byl pevný.
„Nebudu tě nutit,“ pokračovala tchyně mírněji. „Jen vidím, že jsi na dně. A děti? Ty si to zaslouží?“
V očích ji začalo pálit. Zakousla se do rtu, ale nápor už neudržela.
„On odešel,“ zašeptala do podlahy. „Před třemi měsíci. Má jinou.“
Radmila zůstala nehybná. Jen prsty, které svíraly Adélinu ruku, se rozechvěly.
„Posílá sotva něco,“ vyhrkla Adéla spěšně, jako by potřebovala všechno říct najednou. „Tvrdí, že si za to můžu sama. Že jsem po dětech přibrala, že jsem se starala víc o domácnost než o něj.“
Hořce se pousmála. „Přibrala jsem čtyři kila. Za devět let manželství.“
Radmila se pomalu zvedla. Z její tváře zmizela vlídnost, rysy ztvrdly. V očích se objevil chlad, jaký Adéla ještě nikdy neviděla.
„A ty jsi tři měsíce mlčela,“ pronesla změněným hlasem. „Tři měsíce jsi mi do telefonu tvrdila, že je všechno v pořádku.“
Adéla svěsila ramena. „Marek si to nepřál. Řekl, že vám to vysvětlí sám.“
„Vysvětlí?“ Radmila Konečná sáhla po hrnku na stole a sevřela jej tak prudce, až jí na rukou vystoupily žíly.