„Co ti vlastně chtěl objasnit?“ pokračovala ostře. „Jak opustil manželku se dvěma dětmi? Nebo jak donutil vlastní matku poslouchat lži?“
Hrnek dopadl zpátky na stůl tak prudce, až z něj vyšplíchl zbytek čaje.
„A co jsem podle vás měla dělat?“ vyhrkla Adéla a v hlase jí zazněla potlačovaná trpkost. „Volat vám a stěžovat si? ‚Dobrý den, paní Radmilo, váš syn mě opustil, pošlete peníze‘?“
Radmila Konečná ji dlouze pozorovala, jako by si ji prohlížela úplně poprvé. Pak krátce přikývla.
„Ano. Přesně to jsi měla udělat.“
V tu chvíli se ve dveřích objevila rozcuchaná hlavička Elišky Bártové.
„Mami, kdy přijde táta? Už jsem unavená a slíbil mi pohádku.“
Adéla bezradně pohlédla na tchyni. Radmila si dřepla k vnučce a její výraz se během vteřiny proměnil.
„Tatínek musel znovu odjet, zlatíčko,“ řekla měkce. „Ale já ti dneska povím tu nejhezčí pohádku na světě. A klidně dvě. A zítra vyrazíme všichni do parku.“
„A tatínek tam bude?“ naléhala Eliška.
Radmila na okamžik zaváhala, ale hlas udržela klidný. „Přidá se k nám později.“
Když holčička odběhla, Radmila se pomalu zvedla a vrátila ke stolu. Ruce se jí stále třásly, jenže teď už to nebyla bezmoc – byl to vztek.
„Včera mi volal,“ pronesla chladně. „Vyprávěl, jak se vám daří, jak plánujete letní dovolenou. Divila jsem se, že už mi nevoláš ty jako dřív, vždycky jsi vyprávěla o dětech.“
„Nedokázala jsem už dál lhát,“ odpověděla Adéla tiše. „Tak jsem raději přestala volat úplně.“
Radmila beze slova vytáhla mobil, otevřela kontakt „Marek Tesař“ a zapnula hlasitý odposlech. V kuchyni se rozléhalo vyzvánění, které Adéle bušilo do spánků.
„Mami? Co se děje?“ ozval se Marek netrpělivě. V pozadí hrála hudba a zněl smích.
„Jsem u vás doma,“ odpověděla Radmila nečekaně vlídně. „Adéla říká, že se brzy vrátíš.“
Hudba náhle utichla.
„No… dneska to nestihnu. Mám důležitou poradu.“
„Zajímavé,“ pokračovala stejně klidným tónem. „Protože Adéla tvrdí, že ses před třemi měsíci odstěhoval k jiné ženě. Jeden z vás si tedy vymýšlí.“
Ticho. Pak podrážděné vydechnutí.
„Sakra, ona ti to řekla? Prosil jsem ji—“
„Takže je to pravda,“ přerušila ho Radmila téměř šeptem.
„Mami, to se nedá řešit po telefonu,“ spustil Marek smířlivěji. „S Adélou jsme si už dlouho nerozuměli. Přestala se o sebe starat, řešila jen děti…“
„A co jiného měla řešit?“ zeptala se jeho matka klidně.
„No… nás. Vztah. Mě. Pořád jen děti, děti, děti.“
„Tvoje děti,“ opravila ho. „Mimochodem – víš, kolik je tvojí dceři?“
„To je snad hloupá otázka. Samozřejmě že vím. Eliška.“
„A kolik jí je?“
„Šest… nebo sedm… tak nějak.“
Radmila se podívala na Adélu. Ta beze slov naznačila: „Pět a půl.“
„Dobře,“ změnil se Radmilin hlas v ledový příkaz. „Poslouchej mě. Zítra ráno přijedeš sem. Přivezeš peníze – a nemluvím o drobných. Adéla sotva vychází s výplatou, zatímco ty utrácíš po restauracích.“
„Mami, ty to nechápeš—“
„Chápu víc, než si myslíš,“ uťala ho. „Opustil jsi ženu, která ti porodila dvě děti. Nechal jsi ji, aby mi lhala. Tušíš vůbec, v jakých podmínkách děti žijí? V jakém stavu je Adéla?“
„Posílám přece peníze každý měsíc,“ zamumlal.
„Kolik?“ zeptala se nekompromisně.
Marek vyslovil částku.
Radmila si pohrdavě odfrkla. „To nepokryje ani polovinu nájmu a energií. A co jídlo? Oblečení? Škola Ondřeje Kováříka? Kroužky?“
„Nemusím se ti zpovídat,“ ohradil se zostra. „Mám právo na vlastní život. Na štěstí. S Adélou jsme si dávno cizí.“
„Cizí?“ zopakovala Radmila a hlas se jí zachvěl potlačovaným hněvem. „A dětem jsi taky cizí? Myslíš si, že otcovství je funkce, ze které můžeš kdykoli podat výpověď?“
Nadechla se a zvýšila hlas. „Tvůj otec by rodinu nikdy neopustil. Nikdy! Dřel by do úmoru, ale postaral by se. A ty? Za co utrácíš? Za večeře s novou známostí? Za její šaty? Tvoje dcera chodí v obnošených věcech!“
„To přeháníš,“ zaznělo nejistě.
„Zítra přijdu za tebou do práce,“ oznámila tvrdě. „Vezmu s sebou vnoučata. Ať si tvoji kolegové prohlédnou děti, které jejich vzorný vedoucí nechal napospas.“
Na druhém konci se rozhostilo tíživé ticho.
„To neuděláš,“ ozval se Marek konečně.
„Jen to zkus zpochybnit,“ odsekla Radmila. „A jestli si myslíš, že tím to končí, tak se pleteš. Už jsem volala Libuši Hrdličkové. Zítra…“