„…zítra se tu sejde celá rodina,“ dořekla Radmila Konečná do ticha bytu. „A každý se dozví, jakého zbabělce jsem vychovala.“
„Mami, to přece nemůžeš…“ zkusil ještě Marek.
„Ale můžu,“ přerušila ho nekompromisně. „A klidně to udělám. A teď si něco uvědom: až jednou zestárneš a nebudeš se o sebe schopný postarat, kdo ti podá sklenici vody? Ta tvoje nová známost? Tomu sama nevěříš. A děti? Ty si budou pamatovat, že jejich otec zmizel, když ho nejvíc potřebovaly.“
Hovor ukončila bez rozloučení. Telefon položila na stůl a několik okamžiků zůstala nehnutě sedět. Adéla Králová ji pozorovala v naprostém úžasu – takhle rozhodnou a neústupnou ji ještě nikdy neviděla.
„Opravdu to nemusíte dělat,“ ozvala se tiše. „Tohle je věc mezi mnou a Markem. Nechci, abyste se kvůli mně rozhádala se synem.“
Radmila k ní pomalu zvedla oči. Byly tvrdé, ale zároveň unavené.
„Kvůli tobě?“ zopakovala. „Ne, Adélo. Tady nejde o tebe. Jde o to, že jsem selhala jako matka. Vychovala jsem muže, který nedokáže stát za vlastní rodinou. To je moje ostuda.“
Vstala a přešla kuchyň sem a tam. Prsty neklidně bubnovala do pracovní desky.
„Zítra zajdu do banky a vyberu úspory. Není to žádné jmění, ale pomůže vám to překlenout nejhorší období. A pak prodáme chatu. Stejně tam většinu roku nikdo nejezdí.“
„To ne,“ zaprotestovala Adéla. „Najdu si další práci, zvládneme to sami.“
„Ty se budeš starat o děti,“ pronesla Radmila rozhodně. „O ostatní se postarám já. A o Marka především.“
Jako by její slova přivolala odpověď – mobil se znovu rozezvonil. Na displeji svítilo Markovo jméno.
„Ano?“ přijala hovor chladně.
„Dobře,“ vydechl Marek podrážděně. „Přivezu peníze. Zítra. A vezmu i papíry k rozvodu, když už to musí být.“
„Nemusí – je to důsledek toho, cos udělal,“ opravila ho. „A nepřijedeš zítra. Přijedeš dnes. Tvoje dcera tu pláče, čeká pohádku, kterou jsi jí slíbil.“
„Teď nemůžu, jsem… zaneprázdněný.“
„Opravdu?“ zeptala se tiše, až to znělo hrozivě. „Tak důležitý program, že předčí vlastní dítě?“
„Přijedu ráno!“ vyštěkl. „A přestaň na mě tlačit!“
„Jak chceš,“ souhlasila překvapivě klidně. „Ale jestli tu zítra nebudeš, v poledne stojím před vaší firmou. S vnoučaty. A transparentem: ,Náš táta nás opustil kvůli milence.‘ Myslíš, že vedení ocení takovou reklamu?“
Na druhém konci zazněla kletba a hovor byl ukončen. Radmila položila telefon zpět na stůl, ruce se jí ještě lehce třásly.
„Přijede,“ řekla jistě. „Znáš ho. Skandály na veřejnosti nesnáší.“
Adéla na ni hleděla s němým obdivem. Žena, která vždy dbala na slušnost a klid, se během večera proměnila v bojovnici. Kvůli ní. Kvůli dětem.
„Pojďme je uložit,“ vybídla ji Radmila. „Ráno vyřídím banku. A zavolám instalatéra, ten kohoutek kape už týdny. Taky elektrikáře, ať se na to podívá.“
„Děkuju,“ vydechla Adéla a slzy, které celé měsíce zadržovala, se konečně rozlily. Tři měsíce předstírala, že vše zvládá. Teď poprvé cítila, že na to není sama.
„Nemáš zač,“ zavrtěla hlavou Radmila. „Dlouho jsem přehlížela, jaký Marek je. Rozmazlila jsem ho, protože byl jedináček. To už se opakovat nebude.“
Nazítří brzy ráno, ještě než se děti probudily, zazvonil zvonek. Adéla otevřela dveře. Na prahu stál Marek – pohublý, s kruhy pod očima. V ruce držel objemnou tašku plnou hraček.
„Adélo…“ začal rozpačitě. „Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Já jen…“
Z kuchyně vyšla Radmila a probodla ho pohledem.
„Hračky?“ pronesla ironicky. „Myslíš, že se všechno spraví plyšákem jednou za čtvrt roku?“
„Mami, můžeme si promluvit sami?“
„Nemůžeme,“ odmítla. „Cokoli chceš říct, zazní tady. Přivezl jsi peníze?“
Neochotně vytáhl z kapsy obálku.
„Je tam víc než obvykle. Na měsíc to stačí.“
„Na měsíc?“ zopakovala Radmila ostře. „A pak? Děti potřebují jíst jen třicet dní v roce?“
Marek se bezradně podíval na Adélu.
„Proč jsi jí to všechno říkala? Mohli jsme to vyřešit mezi sebou.“
„Jak jste to řešili doteď?“ vstoupila mu do řeči Radmila. „Adéla padá únavou a ty si žiješ svůj nový život.“
Přistoupila k němu blíž a pevně ho chytila za ramena.
„Marku, chápu, že ses zamiloval a chceš jít jinou cestou. Nikdo tě nenutí vracet se. Ale děti za nic nemohou. K nim se chovej čestně.“
Z chodby se ozvaly kroky. Rozespalá Eliška Bártová vykoukla z pokoje. Jakmile spatřila otce, oči se jí rozzářily a rozběhla se k němu.
„Tati! Ty jsi přišel!“
Marek ji instinktivně zvedl do náruče. Zadíval se do její nadšené tváře, pak na matku a nakonec na Adélu, která si nervózně kousala ret.
„Já…“ zarazil se. „Nemůžu slíbit, že se vrátím. Ale slibuju, že budu pomáhat. Opravdu. Ne jen občas.“
Radmila Konečná pomalu přikývla. „Tak začni dnes,“ řekla tiše.