Kateřina Kolářová se loudala směrem k domovu a taška nacpaná nákupem jí těžce visela z ruky. Každý krok ji stál úsilí, jako by měla nohy z olova.
Bože, jak jsem vyčerpaná, honilo se jí hlavou.
Slzy měla na krajíčku, ale k čemu by to bylo? Ulevilo by se jejím zádům, která ji po celém dni dřiny pálila a bolela? Proměnil by se obsah igelitky v něco lepšího? Místo laciných zmražených kuřecích stehen, bezejmenné hmoty připomínající mleté maso a bledých těstovin by se tam zázrakem objevilo čerstvé hovězí, barevné italské špagety jako lesklé papriky a k tomu třeba i sklenička kaparů?
A co ovoce? Šťavnaté mandarinky, pomeranče, ananas… místo svraštělých jablek. A kiwi. To milovala ze všeho nejvíc.
Zastavila se, položila tašky na chodník a párkrát bezradně zamávala rukama, jako by ze sebe chtěla setřást tíhu, která na ni doléhala.
Domů se jí nechtělo. Tomáš Vaněk jí dnes znovu volal do práce, řeč měl zmatenou a bylo jasné, že pil. Blábolil nesmysly a ona cítila jen prázdnotu a únavu.
Poslední dobou si připadala, jako by žila v mlze. Vlastně – když o tom přemýšlela – tak nějak přežívala odjakživa.
S kluky nikdy moc nechodila. Nepovažovala se za krasavici, ale ošklivá také nebyla. Možná z ní vyzařovala jakási uzavřenost, která je držela dál. Na diskotéce bývala oblečená jako ostatní děvčata, někdy snad i lépe. Smála se nahlas, vtipkovala, kolem ní se to hemžilo chlapci, kteří se předháněli, kdo s ní prohodí víc slov. Říkali jí něžnosti, nabízeli pití. Jenže když přišel čas jít domů, odcházela sama.
Pak se objevil Tomáš. Nejprve ji doprovázel jen občas, byla z něj nesvá. Postupně si na něj zvykla. Když narukoval na vojnu, teprve tehdy pochopila, že jí chybí. Napsal jí dopis, odpověděla mu – a z nenápadné náklonnosti vyrostla tichá láska.
Svatbu měli skromnou, bez velkých oslav.
Až po deseti letech manželství se jí Tomáš přiznal, že kdysi každému pohrozil, aby se k ní ani nepřibližoval. Kdo by to zkusil, měl by co do činění s ním. A Tomáš býval pěkný bouřlivák.
Do města přijel z vesnice, chtěl se vyučit svářečem. Nejdřív bydlel na internátu, později si pronajal pokoj u starší paní.
Kateřina byla sirotek. Otec dávno pryč, matka zemřela, když byli s Miroslavem Švecem ještě skoro děti – vlastně už dospívající. Byt, ve kterém vyrůstali, patřil matce a jejímu bratrovi. Po její smrti je bez většího zájmu poslali do dětského domova. Úředně měli střechu nad hlavou, ve skutečnosti o ně nikdo nestál.
Když dospěli, oznámili jim, že mají kam jít. Jenže manželka strýce je odbyla a dveře zůstaly zavřené. Kam měli jít? Klidně na nádraží, to bylo všem jedno.
Tehdy Miroslav přísahal, že sestru nikdy neopustí. „I kdybych měl vstát z hrobu, přijdu ti pomoct,“ říkával.
„Neříkej hlouposti,“ odbývala ho.
Pronajali si společně malý pokoj. Po svatbě s Tomášem bydleli ve třech.
Miroslav byl horká hlava. Jednou se popral, když se zastal přítelkyně svého kamaráda, a vyvázl s podmínkou. Poškozený byl synem vlivného muže, zatímco za Miroslavem nestál nikdo. Přátelé se snažili, obíhali úřady, ale marně.
Podruhé to dopadlo hůř. Znovu konflikt, znovu někdo z té samé party. Vyrazil jednomu zuby, jinému zlomil ruku. Když se na něj jeden z nich vrhl s nožem, chytil čepel holou rukou a útočníkovi ji vykroutil – a kost praskla.
Nakonec z toho udělali útok party kluků z dělnické čtvrti. Miroslav dostal nepodmíněný trest. Nepomohly ani dobré reference, ani prosby.
Kateřina tehdy proplakala celé noci. Byla těhotná s Patrikem Mladým. Po roce Miroslava propustili – údajně za dobré chování. Někteří tvrdili, že se ukázala pravda a že by měl žádat odškodnění. Ale on to nechtěl dál rozdmýchávat.
Tomáš si s ním tehdy dlouze promluvil. Celou noc seděli v kuchyni, tiše debatovali a vypili dvě láhve vodky. Ráno, když Kateřina chystala malou Simonu Vaněkovou do školky, přišel za ní bratr.
„Promiň,“ řekl pevně. „Už nikdy kvůli mně nebudeš brečet. Slibuju. Říkal jsem ti, že tě nenechám samotnou.“
Objal ji. „Budeme se mít dobře. My dva, Tomáš a děti – jsme přece rodina.“
Začal studovat při práci, bral každou brigádu, která se naskytla. Postupně si mohli dovolit lepší byt. Tomáš se snažil držet krok, alespoň nějak.
Přesto Kateřinu občas bodla pochybnost – sem tam si totiž manžel přihnul víc, než bylo zdrávo.
Nevěděla, jak má vlastně rodina fungovat. Nikdo ji to nenaučil. Stavěla svůj domov z toho mála, co měla. Vždyť chlapi si přece občas dají, říkala si. Hlavně že nedělá výtržnosti a neubližuje jí.
Jenže Tomáš začal pít častěji.
Mlčela a snášela to.
Miroslavovi se mezitím dařilo. Poznal hodnou dívku, vzali se, vzali si hypotéku. Na sestru nezapomínal, pořád nad ní držel ochrannou ruku. Jeho žena, sama z komplikovaného prostředí, se snažila a držela rodinu pohromadě. Žili pospolu a vesele.
Miroslav nenápadně pobízel Tomáše, aby si také vzali vlastní byt. „Když bude třeba, pomůžu,“ ujišťoval ho.
„Samozřejmě že pomůžeme,“ přikyvovala jeho žena. „Jsme přece jedna rodina.“
Kateřina však mlčela. Styděla se přiznat, že Tomáše propustili z práce. Děti vodila do školky, sama zvládala dvě zaměstnání. On doma občas uvařil těstoviny nebo osmažil párky, aby bylo k večeři.
Aspoň že si nevodil nikoho domů a neprodával věci z bytu. Přísahal jí, že s pitím skončí a novou práci najde raz dva.
Když se o tom Miroslav dozvěděl, vzal si Tomáše stranou, aby si s ním promluvil mezi čtyřma očima.