Jako by se nad nimi skutečně něco slitovalo a rozhodlo se zasáhnout.
Už si neříkala, že je to jen náhoda. Měla pocit, že jejich trápení konečně někdo vyslyšel.
Netrvalo dlouho a do schránky přišel doporučený dopis s úředním razítkem. Odesílatelem byla notářská kancelář. Psali, že Kateřinu Kolářovou evidují jako dědičku a že je potřeba, aby se dostavila k projednání záležitosti. Nechápala. O jaké dědictví by mohlo jít? Vždyť nic neměla.
Přesto tam šla.
A tam se dozvěděla věci, o kterých neměla ani tušení. Byt, z něhož ji s bratrem před lety vyhodili, prý patřil jejich matce. Získala ho po své babičce. Strýc – matčin nevlastní bratr – na něj neměl žádný právní nárok. Měli rozdílné otce, a tím pádem žádné dědické právo na tu nemovitost.
Proč tehdy nikdo nic neřešil? Proč se jich nikdo nezastal? Možná lidé nevěděli. Možná vědět nechtěli.
Po letech se však objevila vzdálená sestřenice jejich maminky, která žila dlouho v zahraničí. Ztratily spolu kontakt, ale žena si uchovala starou adresu rodičovského bytu svých prarodičů. Rozhodla se tam zajít – chtěla překvapit příbuznou, protože věděla, že kdysi byla právě na ni nemovitost přepsána.
Jenže v bytě otevřeli cizí lidé. Oznámili jí, že její sestřenice už dávno zemřela. A děti? O těch prý nic nevědí.
Ta žena se však nevzdala. Byla energická a tvrdohlavá. Začala pátrat, vyžádala si dokumenty, oslovila úřady. Vrátila se domů, najala právníky a systematicky hledala synovce a neteř, aby dala věci do pořádku.
A našli je.
Vyšlo najevo, že strýc si byt přivlastnil nezákonně. Nemovitost pronajímali, oháněli se pochybnými papíry a snažili se vše obhájit. Nejvíc v tom podle všeho jela jeho manželka – tahala za nitky, manipulovala, přesvědčovala.
Když přišel soudní příkaz, odvezli z bytu všechno, co se dalo. Dokonce vytrhali i dveře. Prý když je to jejich, vezmou si to. Zůstaly jen holé zdi.
Kateřina tehdy jen pokrčila rameny. Holé stěny jsou pořád víc než nic, pomyslela si.
Manželka jejího bratra si nic nenárokovala.
„Já mám kde bydlet,“ řekla klidně. „Vy se roky tísníte po podnájmech. A on by mi nikdy neodpustil, kdybych se o něco hlásila.“
Kateřina jen kroutila hlavou. „To je jak z pohádky. Takhle to přece nebývá.“
„Rrrr,“ ozvalo se tiše od Pohádky, který jí položil tlapku na koleno.
Do toho se přidal Oliver, který se mezitím téměř nastěhoval k sousedům. Domů chodil jen občas. Když se však paní Renatě Smutnýové přitížilo a její děti si ji odvezly k sobě, zůstal kocour najednou bez zázemí.
Nechat ho napospas osudu nepřipadalo v úvahu.
Byt postupně opravili. Vymalovali, pořídili nové dveře, podlahy. Zabydleli se. A opravdu – jako by se věci začaly rovnat do správných kolejí.
Jednoho večera Tomáš pronesl: „Zdá se mi o vesnici. O domě po babičce. Víš, jak mě tehdy teta vyhodila, sotva babička zemřela? Chtěl bych se tam zajet podívat. Není to daleko, půjčil jsem si auto z práce. Pojedeš?“
„Samozřejmě,“ odpověděla bez váhání.
Pohádka radostně poskakoval kolem nich.
„Ty jedeš taky,“ smál se Tomáš a drbal ho za ušima. „Ale ty, Olivere, hlídej děti.“
Dům stál na kraji vesnice. Malý, ale pevný. Okna zabedněná prkny, zahrada zarostlá.
„To jsi ty, Tomáši?“ ozval se náhle hlas.
„Ano… paní Stanislavo?“
„Kdo jiný?“ zasmála se stará žena. „Kvůli tobě přece ještě neumřu.“
„Jak to myslíte?“
„Slíbila jsem tvé babičce, Boženě Moudrýové, že pohlídám, co ti odkázala.“
„Jaké odkázala?“
„Tenhle dům. Tvoje teta Alena Janečeková sem jezdila, vodila zájemce, obcházela to tu jako liška kolem kurníku. Vyhnala jsem ji. Darovací smlouva je psaná na tebe, všechno podle zákona.“
Tomáš jen nevěřícně zíral.
„Tvrdila, že jsi zmizel a nikdo neví, kde jsi. Chtěla papíry? Tak ať je ukáže ona,“ odfrkla si Stanislava Petříčeková. „Od mala byla proradná. S tvým otcem Patrikem Mladým byli každý jiný.“
Pak si prohlédla Kateřinu. „To je manželka? Hezká. A děti máte?“
„Dvě,“ usmál se Tomáš.
„Přivezte je. Ať mám co vyprávět, až se nahoře zeptají.“
A tak se z nich stali i majitelé venkovského domu. Obyčejné chalupy, která však znamenala nový začátek.
„To je vážně jak pohádka,“ šeptala Kateřina. „Od té doby, co máme Pohádku, jde všechno líp.“
V noci se jí zdál sen.
„Miroslave… ty přece nekouříš,“ podivila se.
„Nekouřím,“ usmál se bratr. „To je jen pára. Je tu chladno.“
„Ty nejsi doma? Kde jsi?“
„Přišel jsem se rozloučit. Teď už jsem klidný.“
„Odcházíš?“
„Je čas, sestřičko.“
„A co bude s námi?“
„Pohádka zůstane. A já… budu s tebou jinak. Přijdu s letním deštěm a dotknu se ti tváře. Přivane mě jarní vítr. Připomenu se větvičkou šeříku ve sklenici, slunečním paprskem, hravým kotětem. Nikdy nebudu daleko.“
„Ještě se uvidíme?“
„Ano. Ale ne hned.“
„Poznáme se?“
„Samozřejmě.“
Pak se jeho obraz rozplynul.
Kateřina se probudila do světla, které pronikalo škvírou mezi závěsy. Pohádka seděl u postele, zvedal tlapku a tiše kňučel, že chce ven. Oliver na parapetu soustředěně olizoval packu svým dlouhým růžovým jazykem a svět kolem sebe nevnímal.
Tomáš spal. Děti spaly ve svých pokojích.
V domě bylo ticho a klid.
Jen Pohádka netrpělivě přešlapoval u dveří.