Miroslav si s Tomášem tehdy promluvil důrazně a zdálo se, že to alespoň na chvíli zabralo. Nějaký čas byl klidnější, držel se doma, snažil se působit vyrovnaně. Jenže brzy se všechno začalo vracet do starých kolejí – jen potají.
Začal pít po nocích. Někdy se vytratil a dva, tři dny o něm nikdo nevěděl. Pak se nad ránem připlazil domů, špinavý, zapáchající, beze slova zalezl do koupelny a dlouho se máčel ve vaně. Kateřina mu mezitím vařila silný čaj, třásla se vzteky i lítostí zároveň. On pak klečel, prosil, sliboval, zapřísahal se, že už nikdy. A ona mu znovu odpustila. A pak znovu. A znovu.
Před dětmi ale nepil otevřeně. To byla jeho jediná zásada. Doma se tvářil jako veselý táta, který má dobrou náladu. Když zmizel, vysvětloval to brigádou nebo noční hlídačskou směnou. Patrik Mladý i Simona Vaněková tak vyrůstali v jakémsi podivném klidu – nevěděli všechno, jen tušili.
Mezitím se Miroslavovi narodila dcera, Tereza Benešová. Držel ji v náručí s takovou něhou, že se Kateřině při pohledu na ně svíralo hrdlo.
Její vlastní život se mezitím sunul vpřed s proměnlivým štěstím, jako kolo, které drncá po rozbité cestě.
„Odejdi od něj,“ říkal jí Miroslav jednou bez obalu. „Nemůžu se na tebe dívat. Je ti pětatřicet a vypadáš, jako by ti bylo o dvacet víc.“
„A kam půjdu?“ vydechla tehdy.
„Nejdřív k nám. A pak ti pomůžu odkoupit pokoj ve vedlejším bytě. Je to komunálka, s jednou majitelkou už jsem mluvil. A v druhém pokoji bydlí stará paní, hodná duše. Pomůže s dětmi. Časem vykoupíme i ten zbytek. Budeš mít vlastní byt, Kačko.“
Byla tehdy vyčerpaná. Věděla, že tohle není život, jen přežívání. I Miroslavova žena ji podporovala, přikyvovala, že si ničí zdraví.
Pak přišla rána, kterou nikdo nečekal.
Mladý kluk nezvládl řízení na namrzlé silnici. Miroslav se zrovna vracel z práce. Ten chlapec zahynul – a vzal s sebou i jeho.
Kateřina si později nedokázala vybavit, jak tu zprávu přijala. Jako by se s bratrem utrhl kus její duše. Bolest byla tak prudká, že ji ani neuměla pojmenovat.
Držely ji nad vodou jen děti. A také Miroslavova žena s malou Terezou, která byla otci tolik podobná, až to bolelo. A Tomáš – překvapivě stál při ní. Měl Miroslava rád a vážil si ho. Ani jednou po pohřbu nezmizel na tah. Zůstal doma.
Kateřina mohla odejít k švagrové, která ji zvala k sobě. Neudělala to. Zůstala tam, kde byla.
Rok. Dva. Tři. Čtyři. Čas plynul jako v mlze.
Bolest se neztratila. Jen změnila podobu. Už to nebyl ostrý zásah do živého nervu, spíš tiché, vytrvalé píchání někde hluboko. Občas se ale zničehonic ozvala naplno, jako by jí někdo sáhl do otevřené rány a začal ji dráždit. Srdce jí bušilo, dech se zadrhával a ona s tím nemohla nic dělat.
První dva roky, kdykoli osaměla, vytáhla bratrovu fotografii a propukla v pláč. Kroutila se bolestí, tiskla snímek k sobě.
„Bráško… jak jsi mi to mohl udělat…“ šeptala skrz slzy.
Dnes už jen tiše smutní. Slzy přijdou, ale nejsou tak divoké.
Jednoho večera se zastavila uprostřed chodníku a došlo jí, že tohle musí skončit. Patrik i Simona už byli dospívající. Nic jim neuniklo. Mlčeli, ale jejich pohledy byly čím dál zamračenější. A Tomáše znovu vyhodili z práce. Pořád bydleli v nájmech – už ani nespočítala, kolikátý byt to je. Myšlenka na vlastní domov se zdála čím dál vzdálenější.
Bože, kéž by aspoň děti dostudovaly, aby nemusely celý život stát za pultem nebo se dřít rukama, modlila se v duchu.
„Musím jít, večeře se sama neuvaří,“ zamumlala si.
Zvedla těžké tašky a pomalu se vydala k osvětlenému paneláku. Hlava sklopená, krok unavený. Neměla se komu svěřit. Matka i otec byli pryč z jejího života dávno. Otec sice někde existoval, ale o děti se nikdy nezajímal. Možná už ani nežil.
Stáhla se jí hruď. Zastavila se, aby popadla dech.
„Mňau.“
„Oliveri? To jsi ty?“ otočila se.
U popelnic postával sousedčin kocour. Chodil si, kam chtěl, ale teď vypadal neklidně.
„Pojď domů, Oliveri. Renata Smutnýová se o tebe bude bát,“ lákala ho.
Kocour hlasitě zamňoukal a nehnul se. Kateřina si povzdechla, odložila tašky a přistoupila blíž.
„Tak co je? Zase ses někde zasekl?“
Zvíře přešlapovalo a upřeně se dívalo k hromadě u zdi. Kateřina se sklonila. V šeru zahlédla igelitový pytel, který se nepatrně pohnul.
„Co to… čepice?“ zašeptala.
Pak se jí sevřelo hrdlo.
„Proboha… vždyť je to štěně.“
Bylo zabalené v tašce, sotva dýchalo. Někdo ho vyhodil jako odpadky. Oliver ho zřejmě našel a přivolal pomoc.
Slzy jí vyhrkly do očí. Rozvázala pytel, vzala drobné tělíčko pod kabát, popadla nákup a zamířila ke vchodu. Kocour vběhl dovnitř první. Výtah samozřejmě nejel.
Vydrápala se po schodech až do osmého patra. Tašky ji řezaly do prstů, noha bolela, štěně sotva hřálo. Oliver vždycky vyběhl o pár schodů výš, zastavil se a čekal, jestli jde za ním.
Když konečně dorazila ke dveřím, opřela se o ně vyčerpaně. Řasenka měla rozmazanou po tvářích, ruce se jí třásly.
Kocour postál u svého bytu a tiše vyčkával. Teprve když Kateřina zmizela za vlastními dveřmi, ozval se škrábáním.
„Mami?“
„Maminko, co se stalo?“
„Proč pláčeš?“ ozvaly se hlasy.
Jakmile byla doma, všechno z ní spadlo. Rozplakala se tak, až se třásla. Děti i Tomáš ji objali, vyděšení, co se přihodilo. Když mezi vzlyky vysvětlila, že je všichni živí a zdraví – jen že přinesla psa – napětí polevilo. Objímali ji, líbali do vlasů. A jí se zdálo, že z Tomáše tentokrát necítí alkohol.
Opatrně ji uložili na pohovku, přikryli dekou a zatímco ona vyčerpáním usnula, ostatní se potichu pustili do záchrany malého nalezence.