Probudila se až po několika hodinách. V bytě se mezitím všechno točilo kolem malého nalezence.
Kateřinu Kolářovou vytáhla ze spánku sladká vůně. Byla tak důvěrně známá, že jí sevřela srdce – přesně tak voněla kuchyně v jejím dětství, když maminka pekla jablečný koláč. Chvíli jen ležela a nasávala tu vůni, pak se pomalu zvedla. Hlava byla těžká, tělo unavené, ale někde hluboko cítila zvláštní klid.
V kuchyni našla děti sedět na zemi. Před nimi se po dlažbě kolébalo malé černé štěně, čerstvě vykoupané a pečlivě usušené. Srst se mu leskla a tlapky mu ještě trochu podkluzovaly.
„Mami, on je úžasný! To je jak z pohádky!“ vyhrkla Simona Vaněková nadšeně.
„Z pohádky?“ usmála se Kateřina a klesla na židli. „Tak mu budeme říkat Pohádka. Co myslíte?“
„Ale mami, to je kluk!“ smál se Patrik Mladý.
„To nevadí. Pohádka může být i kluk,“ mávla rukou Kateřina.
Znovu se nadechla. „A co to tady tak nádherně voní?“
„Pekli jsme šarlotku z těch jablek, co jsi koupila,“ hlásila Simona hrdě. „A taky jsme udělali těstoviny s masem. Už máme hlad, pojďme jíst!“
„Tak dobře,“ přikývla Kateřina a přitom sledovala, jak si štěně neohrabaně honí vlastní ocásek.
Dny začaly plynout jinak. Rozhovor s Tomášem Vaňkem odkládala stále dokola. Každý večer raději běhala s Pohádkou venku, hrála si s ním a pozorovala, jak rychle roste. Oliver, který se pasoval do role ochránce domácnosti, se od štěněte téměř nehnul. Stačilo, aby někdo zazvonil, a už stál na zadních, cenil zuby a hrdinsky hrabal předními tlapkami do vzduchu.
Tomáš si mezitím našel práci. Třetí týden nepil. Majitelka bytu přijala nového čtyřnohého člena bez námitek – Kolářovi byli spolehliví nájemníci, nájem platili včas, byt si sami opravili a starali se o něj.
„Mami, nemáš pocit, že Pohádka má lidské oči?“ zeptala se jednou Simona tiše.
„Říká se to o spoustě psů,“ odpověděla Kateřina, ale sama cítila zvláštní bodnutí u srdce.
Pohádka si všechny získal. Rostl jako z vody a bylo jasné, že z něj vyroste pořádný pes.
„Takový by měl mít zahradu a vlastní dům,“ poznamenávali sousedé, když je potkávali na procházce.
Pohádka však při každém zastavení upíral pohled jen na Kateřinu. Hltal každé její slovo, jako by se snažil porozumět něčemu mnohem víc než jen tónu hlasu. Když odcházela do práce, kňučel u dveří, a jakmile se vracela, radostí poskakoval téměř až ke stropu.
„Kačko,“ ozval se jednou večer Tomáš a vytrhl ji z myšlenek, „potřeboval bych si s tebou promluvit.“
„Poslouchám.“
„Vím, že to se mnou nemáš lehké. Tolik let jsem ti ničil nervy… Promiň.“
Zvedla k němu oči. „Co se děje?“
„Nic zvláštního. Jen… byl u mě Miroslav Švec. Neboj, nebylo to žádné vidění z opilosti. Bylo to ještě předtím, než k nám přišla Pohádka.“ Pokývl směrem ke psovi. „Říkal, že se vrátí. Že bude blízko nás, jak dlouho bude třeba. A že ti mám vyřídit, že se brzy všechno změní.“
„Opravdu?“ pronesla tiše.
„Nevěříš mi? Myslíš, že jsem se zbláznil?“
„Věřím,“ odpověděla po chvíli.
„Jsi ze mě unavená? Chceš odejít?“
Neodpověděla. Jen dál hladila psa po hřbetě.
Tu noc se jí zdál sen. Stál před ní její bratr.
„Říkal jsem ti, že tě nikdy neopustím,“ usmíval se.
„Míro…“
„Neplač. Nemáme moc času. Jsem s tebou. Všechno bude jinak, slibuju.“
„Ty jsi mi taky sliboval, že kvůli tobě už nikdy nebudu plakat…“
„Tohle jsem nemohl změnit. Taková byla moje cesta. Ale nespěchej s rozhodnutími ohledně Tomáše. Počkej, uvidíš. Jsem nablízku.“
Probudila se s mokrými tvářemi. V měsíčním světle seděla u postele Pohádka a pozorně ji sledovala.
„Míro?“ zašeptala.
Pes zvedl hlavu, tiše štěkl a položil si čumák na tlapky. Díval se na ni pohledem, který byl až bolestně lidský.
„Taky mám někdy ten pocit,“ ozval se ze tmy Tomáš.
Lekla se. „Jaký pocit?“
„Že je to on. Miroslav.“
Ráno se oba vyhýbali pohledům, jako by sdíleli tajemství, které neuměli vyslovit nahlas.
„Kačko, vzali mě!“ vyhrkl Tomáš jednoho dne už ve dveřích. „Prošel jsem výběrkem. Musel jsem předvést práci v praxi – a ze všech jsem to zvládl nejlíp. Ten šev, co jsem ukázal, prý dlouho neviděli.“
Smál se jako kluk. „Takže dost. Už žádné tři práce najednou. Najdi si něco, co tě bude bavit. S volnými víkendy.“
„Mami!“ vpadla do předsíně Simona. „Já a Patrik jsme si taky našli práci!“
„Prosím?“ zarazila se Kateřina.
„Budeme venčit psy za peníze! Všichni něco dělají, tak my taky!“
„To ani náhodou. Máte se učit.“
„Ale my budeme stejně venku. Takhle to bude aspoň užitečné. Pohádka půjde s námi,“ přidal se Patrik. „Nejsme jako Vítězslav Zelený a Michal Bednář, ti tahají pytle ve skladu. My budeme jen chodit se psy. Vytiskneme letáky, rozneseme je po okolí…“
„Jaké letáky zase?“
„Reklamy, akce, obchody… cokoli.“
Kateřina váhala.
„Nech je,“ vložil se do toho Tomáš klidně. Byl střízlivý. Už téměř měsíc. „Je to jejich nápad. Aspoň se naučí zodpovědnosti.“
Děti na ni upřely prosebné pohledy. Patrik, přestože byl o dva roky mladší, převyšoval sestru o hlavu a ona mu bezvýhradně věřila – stejně jako kdysi ona věřila svému bratrovi.
A Kateřina si uvědomila, že už nepláče tak snadno jako dřív.
„Šéf říkal, že by mi časem pomohl s hypotékou,“ oznámil Tomáš večer u večeře. „Prý není normální, abychom s dětmi a psem zůstávali v nájmu.“
„A se psem,“ dodala Simona.
Pohádka slavnostně zvedla pravou tlapku, jako by souhlasil.
Kateřina cítila, jak v ní něco pomalu taje. Možná to byl ten sen. Možná víra, že nad nimi někdo drží ochrannou ruku. Anebo se prostě po letech začínala znovu nadechovat k naději.