— Jasně, hned teď! Mám všechno zahodit, sbalit se a nastěhovat se k tvým rodičům? Mám vlastní byt, tam budu bydlet a rozhodně ho nikomu pronajímat nehodlám!
Radim Konečný ji našel v kuchyni právě ve chvíli, kdy krájela zeleninu do salátu. Čepel nože klouzala po pevné slupce čerstvé okurky a zanechávala za sebou pravidelné plátky, které voněly svěžestí. Klára Benešová se ani neotočila, jen přes rameno krátce pohlédla jeho směrem a pokračovala v soustředěné práci.
— Kláro, přemýšlel jsem… Napadlo mě, jak bychom si mohli výrazně polepšit — v jeho hlase znělo uspokojení, skoro očekávání potlesku za vlastní prozíravost.
— Jestli je to zase nějaký „geniální“ plán s ještě větší půjčkou na auto, tak si to můžeš nechat pro sebe, — odvětila klidně.
— Kdepak. Tohle je větší liga. Zásadní změna! — vstoupil dovnitř, přinesl s sebou chlad venkovního vzduchu promíchaný s levnou kolínskou z kanceláře. Opřel se o futra, založil si ruce na prsou a zatvářil se jako někdo, kdo právě objevil Ameriku. — Přestěhujeme se.
Nůž se zastavil v půli pohybu. Klára jej pomalu položila na prkénko a otočila se k němu čelem. Její výraz byl klidný, ale ostražitý.
— Kam konkrétně? Máš nabídku práce v jiném městě?
— Ještě lepší! Nikam daleko. Půjdeme k našim. Do Brna, do Židenic. — Usmál se široce, jako by jí právě nabídl dovolenou u moře, a ne návrat do třípokojového paneláku k jeho matce, Boženě Králové, pro kterou byla Klára odjakživa jen „ta nafoukaná městská slečinka“.
— To nemyslíš vážně, — pronesla suše. Nebyla to otázka.
— Ale samozřejmě že myslím! Poslechni si to celé. Mají tři pokoje, místa dost. Táta tráví většinu času u televize v obýváku, svůj pokoj skoro nepoužívá. Máma si pořád stěžuje na záda, pomoc by se jí hodila. Budeme po ruce. A hlavně — nebudeme platit nájem ani energie v plné výši. To jsou obrovské úspory! — vyjmenovával nadšeně výhody, které v jeho představách dávaly dokonalý smysl. — A teď to podstatné. Tvůj byt pronajmeme. Ceny jsou teď nahoře, klidně čtyřicet, padesát tisíc měsíčně můžeme dostat. Ty peníze půjdou do společného rozpočtu. Představ si, jak rychle našetříme na vlastní velký byt! Za pár let máme základ na hypotéku.
Domluvil a očekával obdiv. Klára mlčela. Hlavou jí vířily obrazy budoucnosti: Boženin nespokojený pohled, nevyžádané rady, jak správně vařit svíčkovou, poznámky o prachu na policích i o tom, že Radimovy košile nejsou vyžehlené „tak, jak se sluší“. Přednášky o tom, že „opravdová žena“ vstává v šest a peče koláče místo práce na počítači. Život pod drobnohledem, kde každý krok někdo hodnotí, komentuje a překrucuje při referování synovi. A její byt — její bezpečné útočiště, které jí kdysi pořídili rodiče — by mezitím obývali cizí lidé.
— Takže hned všechno opustím a nastěhuju se k vašim? — zopakovala pomalu. — Mám vlastní střechu nad hlavou. Tam zůstanu. A pronajímat ji nebudu.
Radimovi ztuhl úsměv. Zřejmě čekal jinou reakci. Mezi obočím se mu vytvořila vráska dotčeného nepochopení.
— Ty to nechápeš. Dělám to pro nás. Pro naši budoucnost. To je snad sobectví chtít lepší život? Myslím na rodinu a ty…
— Na jakou budoucnost, Radime? — přerušila ho. — Na takovou, kde budu zadarmo sloužit tvé matce? Kde nebudu mít ani kousek vlastního prostoru jen proto, že ses rozhodl získat nějaké peníze navíc?