Radim zůstal její odpovědí natolik zaskočený, že si její klid vyložil jako kapitulaci. Čekal výbuch emocí, výčitky, možná i slzy. Místo toho dostal chladnou věcnost. V jeho očích to znamenalo jediné — ustoupila. Usmál se tím shovívavým, téměř blahosklonným způsobem, jako někdo, kdo právě prosadil „rozumné“ řešení pro dobro všech.
O krok poodstoupil od stolu a nasadil výraz starostlivého živitele.
— Výborně. Věděl jsem, že jsi rozumná a dojde ti to. Nemuselo se to hned vyhrotit. Ráno sbalíme jen to nejnutnější, zbytek převezeme o víkendu. Máma bude mít radost.
Mluvil dál, rozvíjel své představy, zatímco Klára Benešová na něj upřeně hleděla, aniž by mrkla. Už v něm neviděla partnera. Před ní stál samolibý dobyvatel, přesvědčený o svém triumfu. Na jeho řeč nereagovala. Beze slova se otočila a odešla z kuchyně.
Radim Konečný si její ticho vysvětlil po svém — jako snahu smířit se s porážkou. Vítězoslavně přelétl pohledem místnost, která podle jeho plánu přestane být jejich domovem. V hlavě už počítal úspory, představoval si pohodlí u rodičů, návraty z práce, kde ho bude čekat matka i manželka. Harmonický obraz, ve kterém měl všechno pod kontrolou.
Dveře se po minutě znovu otevřely. Klára se vrátila s velkou černou sportovní taškou — tou, kterou si brávala na pracovní cesty nebo do fitka. Přistoupila k němu a bez změny výrazu ji pustila k jeho nohám. Těžký dopad tlumeně zaduněl o linoleum.
Radim pohlédl nejprve na tašku, potom na ni. Úsměv mu z tváře zmizel a vystřídalo ho zmatení.
— Co to má znamenat? Chceš začít balit? To nemusíš, já…
— Protože jsi rozhodl za nás oba, poneseš následky sám, — přerušila ho klidně. Její hlas zněl bezbarvě, jako by oznamovala předpověď počasí. — Odteď budeš žít podle svých představ. Sám. U rodičů, jak sis přál.
Chvíli na ni jen zíral. Postupně mu docházelo, že tohle není uražená reakce ani výstup v afektu. Byl to ortel.
— Ty mě vyhazuješ? Jen proto, že se snažím zařídit nám lepší podmínky?
— Ne. Ty ses snažil zařídit pohodlí sobě, Radime. Já hodlám zůstat ve svém bytě, — ustoupila stranou a nechala mu volnou cestu ke dveřím. — Takže si sbal své věci. To nejdůležitější, jak jsi plánoval. Hodina ti musí stačit. Zítra už tady tvoje věci nebudou.
Do tváře mu vystoupila rudá barva. Zaskočení vystřídal vztek.
— To ses zbláznila! Tohle je přece náš domov! Žijeme tu spolu! Nemůžeš mě jen tak poslat pryč!
— Je to můj byt, Radime. Ukázalo se to docela jasně, — opravila ho stejně klidně, jako by poukazovala na pravopisnou chybu. — A nikoho nevyhazuju. Rozhodnutí o stěhování jsi oznámil ty. Rodičům jsi řekl, že zítra přijedeš. Já ti jen nechci překážet. Respektuji tvou volbu. Jdi. Čekají tě.
Otevřel ústa, ale slova se mu zadrhla v krku. Sebejistota, s níž ještě před chvílí plánoval jejich budoucnost, se rozpadla na prach. Uvědomil si, že Klára nehraje žádnou hru, nesnaží se ho přimět k omluvě ani ho vydírat. Prostě ho vymazala ze svého života. Chladně, systematicky a bez možnosti návratu. Z manžela se stal přítěží ve vlastním bytě.
— Tohle ti ještě dojde… budeš toho litovat! — procedil nakonec, ale i jemu samotnému ta hrozba zněla dutě.
Klára jen lehce pokrčila rameny.
— Možná. To ukáže čas. Teď máš padesát osm minut.
Otočila se a odešla do pokoje, aniž by se ohlédla. Radim zůstal stát uprostřed kuchyně, která mu náhle připadala cizí. U nohou ležela otevřená sportovní taška — němá výzva k odchodu. Neprobíhala žádná hádka, žádná scéna. Byla to poprava bez křiku. A on si uvědomil, že oprátku si kolem krku nasadil sám.