„Tvoji příbuzní budou sedět zvlášť,“ prohlásila budoucí tchyně rázně, jako by tím uzavřela celou věc.
„A z jakého důvodu?“ podivila jsem se.
Milena Pavlíčeková si upravila náhrdelník, chvíli mě nechala čekat a pak s ledovým klidem dodala: „Nepřeji si, aby se moji hosté cítili nesví. Přijdou lidé z určité společenské vrstvy a tvoje rodina… sama víš.“
Věděla jsem to. Až příliš dobře. Ta slova ve mně zanechala trpkou pachuť, jako když člověk kousne do ještě nezralého ovoce.
Přitom jsme původně řešili podobu svatby s Kryštofem Procházkou. My dva jsme toužili jen po jednoduchém obřadu na radnici a skromné oslavě v malé restauraci. Jeho matka však trvala na velkolepé události a oznámila, že všechno zaplatí. Snažili jsme se jí odporovat, ale její rozhodnutí bylo neoblomné.
„Sňatek je jednou za život,“ opakovala. „A podle toho musí vypadat i oslava.“
O námitkách nechtěla ani slyšet.
„Mileno Pavlíčeková, mluvíme o mých rodičích,“ pronesla jsem klidně, přestože se mi uvnitř svíral žaludek.
„Samozřejmě, drahá, o tvých rodičích,“ přikývla rychle. „Jen si představ, jak budou působit lidé z vesnice na velké městské svatbě. Nepřipadá ti to nepatřičné?“
To slovo vyslovila s takovým despektem, až mě bodlo u srdce.
A mně se v té chvíli vybavilo, jak maminka o víkendech vstávala za úsvitu, aby doma všechno vonělo čerstvě upečeným koláčem… a ta vzpomínka mě zasáhla silněji, než jsem čekala.