Ta vzpomínka mě zahřála i rozbolela zároveň. Viděla jsem mámu, jak zasouvá do trouby plechy s koláči, a celý dům se plní vůní vanilky a rozpuštěného másla. Táta se vracel z hospodářství – opálený, vysoký, s rukama ještě od hlíny – a sotva překročil práh, maminka se smála:
„Zuj se, obře!“
On ji ale místo odpovědi bez rozpaků políbil přímo přede mnou. Jako puberťačka jsem protočila oči a raději utekla do pokoje. Dnes bych dala cokoli za to, abych se do té kuchyně mohla vrátit a znovu slyšet jejich smích.
Kryštof mě našel až večer na lodžii. V ruce jsem držela cigaretu, přestože jsem s kouřením sekla už před lety.
„Zase měla maminka potřebu zazářit?“ zeptal se tiše a objal mě zezadu.
„Je přesvědčená,“ odpověděla jsem unaveně, „že by bylo nejlepší moje rodiče někam uklidit, aby nekazili dojem.“
Dlouze vydechl. Tenhle jeho povzdech jsem znala – znamenal, že ví své, ale nemá sílu to změnit.
„Karolíno, ona…“ začal opatrně. „Ona to nemyslí zle.“
„Tak proč to dělá?“
Chvíli mlčel. „Protože je prázdná. Vychovávala mě hlavně babička. Máma žila večírky a recepcemi. Když mi bylo jedenáct, táta zemřel a zanechal jí slušné peníze. Během pár let je rozházela.“
Vyjmenovával kožichy, šperky a podivné investice, které zmizely jako pára nad hrncem. Navenek přepych, ve skutečnosti dluhy na bytě, auto na splátky a perlový náhrdelník, který je jen laciná napodobenina.
Mlčela jsem.
„Miluju tě,“ řekl nakonec tiše a pevněji mě stiskl, jako by tím chtěl přehlušit všechno ostatní.