„…“ vydechl Kryštof Procházka tiše. „Miluju i tvoje rodiče. Jsou opravdoví. A máma? Ta to rozdýchá. Neber si to tolik.“
Snadno se to říká. Hůř plní.
Svatbu jsme měli v červnu. Slunce pálilo a všechno kolem zářilo oslnivým světlem. Restaurace byla zaplavená bílými květy a já procházela mezi stoly v šatech barvy šampaňského. Kryštof svíral moji dlaň tak pevně, jako by se bál, že se mu ztratím.
Moji rodiče seděli stranou. Maminka měla své nejlepší tmavě modré šaty s jemným límečkem a pod ubrusem svírala tátovu ruku. Mezi naleštěnými botami, drahými obleky a pražskou smetánkou působili trochu nesví, téměř ztraceně.
A mně se při tom pohledu stáhlo hrdlo dojetím.
„A nyní,“ ozvalo se cinknutí příboru o sklenku, když Milena Pavlíčeková vstala, „bych ráda předala novomanželům rodinnou památku.“
Do středu sálu vykročila s tmavou sametovou krabičkou, jako by nesla svátost.
„Stříbrná lžička z devatenáctého století,“ pronesla slavnostně. „Pravý originál.“
Pak se otočila k mým rodičům a její úsměv byl napjatý.
„Předpokládám, že u vás na venkově se s něčím takovým nesetkáte.“
Maminka zbledla. Táta se pomalu zvedl. Snažila se ho zadržet, ale narovnal se a klidně odpověděl:
„Děkujeme. Je to hezký kus. My jsme si také dovolili malý dar.“
Na stůl položil klíčky.
„Auto,“ dodal věcně. „Pro vás oba. A byt jsme ti pořídili už dávno.“