„…Karolíno, koupili už před lety. Ještě když jsi studovala. Třípokojový byt v centru, aby bylo jednou dost místa i pro děti.“
Sál náhle oněměl. Hudba i šepot utichly, jako by někdo vypnul zvuk.
Milena Pavlíčeková zůstala strnule sedět a upřeně na tátu hleděla.
„Pro… promiňte?“ vydechla nejistě. „Jaký byt máte na mysli?“
Táta jen lehce rozhodil rukama. „Úplně obyčejný. Nic výjimečného. Máme rodinný podnik — velkou farmu. Pole, stroje, stádo. Dceru jsme vychovali, vystudovala, tak jsme ji i provdali, jak se sluší.“
Pak se pousmál. „A byt? To je přece jen místo, kde člověk bydlí.“
Zadní část sálu začala nesměle tleskat. Přidali se další hosté — a během okamžiku už burácel potlesk ze všech stran.
Milena se sesunula na židli, jako by jí podlomila kolena.
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?!“ zasyčela směrem ke mně. „Nechala jsi mě v nevědomosti!“
„Zeptala jste se někdy?“ odpověděla jsem klidně. „Stačilo vám jediné slovo, abyste si udělala obrázek.“
„Teď tu vypadám jako naprostý hlupák!“
„A nemůžeš si za to sama?“ ozval se nečekaně Kryštof Procházka.
Zalapala po dechu. „Kryštofe! Takto mluvíš s vlastní matkou?“
„Vychovávala mě babička,“ pronesl chladně.
Milena Pavlíčeková se opřela o opěradlo. „Tak proto… A proč jsem vlastně celou tuhle okázalost pořádala?“
„My jsme chtěli skromnou svatbu,“ pousmál se Kryštof. „Ale ty ses rozhodla jinak.“
Popadla krabičku se stříbrnou lžičkou a bez jediného slova odešla ze sálu. Nikdo ji nezadržel.
Uplynul téměř měsíc. Nezavolala, nenapsala.
A upřímně? Vůbec mi to nechybí.