— Tak si na mně ty svoje plány vydělávej sám. Já o takovou budoucnost nestojím.
Radim Konečný prudce vstal, ruku stáhl z opěradla židle a jeho výraz se během vteřiny změnil. Z nadšeného, přesvědčivého tónu nezůstalo nic; nahradila ho tvrdost a dotčená pýcha.
— Takže jsem ten špatný já? Jen proto, že se snažím zajistit nám lepší život? — procedil skrz zuby. — Vymyslel jsem způsob, jak se konečně dostat z téhle díry, jak začít šetřit, jak se posunout dál… a ty to okamžitě shodíš ze stolu. To je vážně vděk.
Klára Benešová bez dalšího komentáře znovu uchopila nůž. Zeleninu krájela rychleji než předtím, ostří dopadalo na prkénko s ostrým, suchým klepáním, které nepříjemně podkreslovalo jejich hádku.
— Ten tvůj „geniální“ plán je výhodný jen pro tebe a pro Boženu Královou, — odpověděla klidně, aniž by k němu vzhlédla. — Ty získáš peníze a pohodlí, protože se o všechno postarám já. A tvoje matka? Ta dostane dohled nad naším bytem. A co z toho budu mít já? Pokoj v domácnosti, kde mě sotva tolerují, a každodenní lekce o tom, jak bych měla žít? Skvělá perspektiva.
Obešel stůl a zastavil se naproti ní. Snažil se zachytit její pohled, ale ona sledovala jen své ruce a barevné proužky papriky pod čepelí.
— Přeháníš. Nikdo tě tam nenávidí. Máma je prostě ze staré školy. Je přímočará, to je celé. Myslí to dobře. Chce, aby rodina držela pohromadě. Ty ses o to ani nepokusila. Vždycky se na ni díváš svrchu.
Klára se tiše zasmála, krátce a bez špetky veselí.
— Pokusila jsem se ji pochopit víc než dost. Pamatuješ, jak mi naposledy vyházela koření, protože prý „smrdí cizinou a jedem“? Nebo když mi vysvětlovala, že práce z domova je jen výmluva pro lenost a že bych raději měla drhnout schodiště, aspoň bych byla užitečná? Věř mi, rozumím jí dokonale. V jejích očích budu vždycky ta cizí, neschopná snacha. A dobrovolně se do té klece vracet nehodlám.
Radim si podrážděně projel rukou vlasy a začal přecházet po úzké kuchyni sem a tam, od dřezu k oknu a zpátky, jako by hledal cestu ven.
— To jsou maličkosti! Zbytečnosti, na kterých se zasekneš! Každý něco plácne, taková už je. A ty z toho děláš drama. Mluvíme přece o něčem podstatném — o penězích, o tom, že bychom si mohli jednou koupit větší, normální byt! A ty vytahuješ koření! To je sobecké, Kláro. Manželka má stát při svém muži, ne mu házet klacky pod nohy.
Konečně k němu zvedla oči. Její pohled byl chladný a pevný.
— Podporovat ano. Ale ne za cenu vlastního ponížení a pohodlí. Tenhle byt — rozhlédla se kolem sebe — je moje útočiště. Jediné místo, kde si můžu odpočinout od tvé „upřímné“ matky i od všech ostatních. A ty mi navrhuješ, abych ho přenechala cizím lidem a sama se přestěhovala do centra její nespokojenosti. Kvůli jakému snu? Kvůli společné kasičce, ze které ti bude hned vysvětlovat, jak správně utrácet?
Zastavil se těsně u ní, až se téměř dotýkali. Tváře mu zrudly.
— Ten byt není jen tvůj, Kláro. Je náš. Jsme rodina. A všechno, co máme, je společné. O takových věcech se rozhoduje podle toho, co je nejlepší pro nás oba.
— Právě. Pro nás oba. Jenže ty jsi přišel s hotovým rozhodnutím. Pro mě jsi vyhradil roli tiché oběti. Nezeptal ses, co si myslím. Prostě jsi mi oznámil, jak to bude. Pro tebe tohle není domov. Je to prostředek. Majetek, který má vydělávat.
— To nejsou žádné city, to jsou jen cihly a beton! — zvýšil hlas, až se klidná debata definitivně změnila v otevřený konflikt. — Můžou pro nás pracovat, místo aby jen stály! — a v návalu zlosti udeřil dlaní do kuchyňského stolu.