Když můj muž při večeři odsunul talíř s výrazem, jako bych mu místo kuřete po kyjevsku naservírovala předvolání k soudu, bylo mi jasné, že se chystá zásadní projev. Petr si pečlivě upravil ubrousek, teatrálně si odkašlal a zadíval se někam skrz mě – patrně do své zářné podnikatelské budoucnosti. Pak spustil: „Kateřino, dělal jsem si propočty. Náš rozpočet se hroutí kvůli tvé finanční negramotnosti. Od zítřka jedeme oddělené finance.“
Napětí chcíplo dřív, než se stačilo narodit, zato ve vzduchu se rozlil těžký odér absurdit jako přepálená ryba. Pomalu jsem položila příbor.
„Výborný nápad, Petře,“ odpověděla jsem s úsměvem, jakým had vítá králíka, který se sám přihlásil k oběti. „Tak si tedy nechám všechno, co je moje.“
Zamrkal. V jeho hlavě, připomínající kulečníkový stůl, kde do sebe myšlenky narážejí jen výjimečně a s hlasitým klapnutím, tahle věta zjevně nenašla kapsu. Čekal pláč, výčitky, možná scénu. Klidný souhlas mu do scénáře nezapadal.
„No vidíš, to je rozumné,“ přikývl shovívavě a už si v duchu rozděloval peníze, které na mně hodlal „ušetřit“. „Musím budovat status. Chlap potřebuje status, Kateřino. Tobě… na punčochy to stačit bude.“
Můj manžel Petr byl v mnohém pozoruhodný. Dokázal se považovat za dravce byznysu, ačkoli pracoval jako řadový manažer ve firmě prodávající plastová okna. Jeho představa „statusu“ se obvykle zhmotňovala v nákupu drahých zařízení, z jejichž funkcí využíval sotva zlomek, a v citování motivačních mouder z internetu.
„Platí,“ kývla jsem. „Dáš si tu řízek? Nebo už se nevejde do tvého nového rozpočtu?“
Snědl ho. Zadarmo. Naposledy.
První týden jeho „ekonomické reformy“ se nesl ve znamení okázalé hrdosti. Petr se po bytě nesl jako páv a demonstrativně se nezajímal, kolik stojí prací prášek. Pořídil si „prémiový“ diář z údajné kůže a začal si do něj s vážnou tváří zapisovat výdaje.
Ve středu přinesl domů tašku, v níž smutně cinkaly dvě plechovky levného piva a balení knedlíčků té nejnižší jakosti, kde označení kvality bylo spíš varováním než informací. Já mezitím vybalovala nákup z kvalitního supermarketu, pečlivě vybírané suroviny a jednu malou radost navíc, která měla brzy ukázat, jak rozdílně si každý z nás představuje pojem „úspora“.