„To je investice!“ zaječel Petr tak pronikavě, až se v kredenci zachvěly skleničky.
„Investice?“ opáčila Alena chladně. „Tou jedinou skutečnou investicí je Kateřina, která s tebou, troubo, ještě sdílí byt a nervy.“ Pak se ke mně obrátila s úsměvem. „Mimochodem, Káťo, ten dort je naprosto skvělý.“
Petr natáhl ruku pro kus. Zvedla jsem nůž na máslo a s klidnou rozhodností mu zastavila cestu. „Pětistovku, Petře. Jinak máš tamhle suchý rohlík.“
„To myslíš vážně? Vybírat od vlastního manžela? A ještě před mámou?“
„Ekonomika je neúprosná, drahý,“ pokrčila jsem rameny. „A zapůjčení vidličky vyjde na dalších padesát.“
Zrudl, cukl sebou, popadl svůj oschlý kousek pečiva a práskl dveřmi.
„Hysterik,“ poznamenala Alena bez emocí. „Celý po otci. Ten si taky střádal na své ‚velké plány‘, dokud jsem ho neposlala zpátky k jeho matce jen s kufrem spodků. Připrav se, děvče. Teď přijde fáze uraženého hrdiny, co si radši omrzí uši, než aby přiznal chybu.“
Během čtrnácti dnů se náš experiment dostal do ostré fáze. Petr zhubl, tváře mu spadly, ale kapitulace nepřipadala v úvahu. Chodil v pomačkaných košilích – prací prášek i aviváž byly moje a jeho obyčejné mýdlo považoval za nedůstojné. Voněl laciným deodorantem a vrhal na mě pohledy zbitého psa, který si však stále namlouvá, že je vlkem.
Rozuzlení přišlo v pátek večer. Vrátila jsem se z práce unavená, ale spokojená – dostala jsem prémie. Na stole mě čekalo překvapení: pugét povadlých karafiátů a láhev „Sovětského šampaňského“, při jehož pouhém spatření mě začala pálit žáha.
Petr seděl u stolu a tvářil se vítězoslavně. „Káťo, posaď se. Musíme si promluvit. Rozhodl jsem se trochu zmírnit podmínky. Přispěju do společného rozpočtu…“ dramaticky se odmlčel, „pět tisíc korun. Na jídlo.“
Podívala jsem se na něj. Na karafiáty připomínající zapomenutý herbář. Na láhev, která pamatuje lepší časy.
„Pět tisíc?“ zopakovala jsem pomalu. „To je velkorysost století, Petře. Jenže tu máme drobný detail.“ Sáhla jsem do kabelky a vytáhla desky. Uvnitř byl pečlivě vytištěný excelový přehled.
„Co to má být?“ znejistěl.
„Vyúčtování, miláčku. Za bydlení. Nájem pokoje v centru, s přístupem do obýváku a kuchyně – dvacet pět tisíc. Energie a voda, když se sprchuješ čtyřicet minut denně – pět tisíc. Úklidové služby, protože já uklízím a ty ne – tři tisíce. Celkem třiatřicet tisíc měsíčně. Za uplynulé dva týdny tedy šestnáct a půl tisíce.“