Petr se opřel o rám dveří do kuchyně a nasadil výraz zmučeného hrdiny vracejícího se z bitvy. Pohledem přejel pstruha, avokádo i láhev ryzlinku. „To si zase dopřáváš, co?“ utrousil sarkasticky. „Není divu, že jsme si nikdy nic nenašetřili. Takhle se peníze rozkutálejí.“
„Ne my, Petře. Já,“ opravila jsem ho klidně a dál krájela citron na tenké plátky. „Ty si teď přece buduješ image a spoříš na status. Mimochodem, zabral sis už svou polici v lednici? Tu spodní zásuvku na zeleninu jsem ti vyhradila. Je tam ideální klima pro tvoje… investice.“
Odfrkl si, vytáhl své knedlíčky a bez ptaní je vysypal do mého hrnce s vroucí vodou. „Plyn,“ poznamenala jsem, aniž bych se otočila.
„Prosím?“
„Plyn, voda, opotřebení nádobí a mycí prostředek. Dělíme se přece o všechno, ne?“
Mávnul rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz. „Proboha, Katko, nebuď malicherná. Tohle je nedůstojné.“
„Malichernost je tvoje specialita, Petře. Já tomu říkám férové podmínky.“
Pokusil se o vítězný úsměv, jenže si právě opařil patro, a tak jeho výraz připomínal spíš nešťastného mopse, který omylem kousl do citronu. „Štve tě, že jsem ti zablokoval přístup ke své kartě,“ prohlásil, zatímco si jazykem odlepoval těsto od zubů. „Ženy nesnášejí, když ztratí kontrolu.“
V sobotu dorazila Alena. Moje tchyně byla osobnost sama pro sebe – mě měla ráda přesně do té míry, do jaké pohrdala omezeností vlastního syna. Dřív působila jako hlavní účetní v jednom velkém podniku a čísla pro ni měla větší váhu než city.
Seděli jsme u čaje a zákusků. Petr naproti nám demonstrativně chroupal suchary, které si koupil ve slevě, a tvářil se jako oběť přísného režimu.
„Mami, představ si, že si Kateřina dokonce schovává toaletní papír!“ začal žalovat s nadějí na podporu. „Na záchodě visí obyčejný, skoro jak smirkový papír, ale ve skříňce má třívrstvý, ještě k tomu s broskvovou vůní. To je diskriminace!“
Alena položila šálek zpět na podšálek tak tiše, až to zazvonilo. „Petříčku,“ oslovila ho sladce. „Když jsi vyhlašoval tu svou… jak jsi to říkal… segregaci, přemýšlel jsi hlavou, nebo jinou částí těla, pro kterou je ten papír určen?“
„Mami! Já jen optimalizuju rozpočet. Chci si pořídit auto!“
„Auto?“ zvedla obočí tak vysoko, že téměř zmizelo pod ofinou. „Z těch pár korun, které si syslíš před vlastní ženou? Synu, ty šetříš na toaletním papíru, abys mohl koupit ojetou rachotinu a pak se v ní cítit jako král silnic?“