Ivana Kratochvílová měla pro dobročinné bazary slabost. Považovala je za své malé výpravy za poklady, které jinde člověk nenajde. Každý předmět tam podle ní nesl vlastní příběh a samotné hledání jí připomínalo pátrání po vzácném starožitném kousku.
V regálech se dalo objevit ledacos – staré porcelánové hrnky, barevné šály, dětské hračky i nejrůznější kabáty a bundy.
Tentokrát ale nešla po drobnostech pro radost. Rostislav Marek, její manžel, už svou bundu doslova dosloužil. Rukávy měl několikrát spravované, zip se zasekával při každém zapnutí a podšívka byla tak sepraná, že připomínala tenkou deku po letech používání. Kdykoli Ivana nadhodila, že by si zasloužil novou, jen mávl rukou.
„Ale prosím tě, Ivano. Ještě vydrží. Není s ní nic zásadního,“ odbýval to pokaždé.
Ona však dobře věděla, že jen nechce utrácet za sebe. Takový byl vždycky – nejdřív myslel na ostatní, teprve potom na vlastní pohodlí.
Toho dne vstoupila do obchodu a téměř okamžitě ji něco přitáhlo k jednomu stojanu. Visela tam tmavě zelená bunda, která vypadala téměř nenošeně. Opatrně ji sundala z ramínka a pečlivě si ji prohlédla. Materiál byl pevný a kvalitní na dotek, švy držely, nikde žádné známky opotřebení. Kapsy byly dostatečně hluboké – přesně pro Rostislava, který s sebou neustále nosil rukavice, metr nebo drobné nářadí. Zip působil bytelně a hladce klouzal.
„To je tedy úlovek,“ zamumlala spokojeně.
Když bundu kontrolovala důkladněji, všimla si, že uvnitř zůstala původní visačka. To ji překvapilo – vypadalo to, jako by ji nikdo pořádně nenosil. Velikost odhadla rychle. Rostislavovi by měla sedět přesně. Navíc měla hřejivou podšívku, což bylo v jejich drsných zimách víc než důležité.
S úsměvem zamířila k pokladně.
„Pěkný kousek,“ poznamenal prodavač, starší pán s laskavým pohledem. „Dorazila teprve včera.“
„Manžel z ní bude mít radost,“ odpověděla Ivana a podala mu peníze.
Zaplatila jen symbolickou částku, bundu pečlivě složila do tašky a s pocitem dobře odvedené práce se vydala domů.
Když otevřela dveře bytu, Rostislav seděl jako obvykle v kuchyni. Před sebou měl hrnek čaje a v rukou držel staré noviny, do kterých byl zcela ponořený.
„Rostislave, podívej, co mám!“ zavolala na něj a roztáhla před sebou bundu.
Zvedl oči, noviny odsunul stranou a se zájmem si ji přeměřil.
„To je pro mě?“ zeptal se s hraným údivem.
„Samozřejmě. Sáhni si na ten materiál. A ta barva! Vydrží mráz i vítr.“
Vstal, vzal bundu do rukou a přejel prsty po látce. Vyzkoušel zip, nahlédl do kapes.
„Ty se o mě staráš,“ usmál se.
„Tak si ji obleč,“ pobídla ho netrpělivě.
Rostislav si ji přehodil přes ramena, zapnul a několikrát pohnul pažemi, aby zjistil, jak sedí.
„No podívejme se! Je pohodlná. Jako by byla šitá na míru,“ zhodnotil spokojeně.
„Já přece vybírám pečlivě,“ odvětila Ivana s hrdostí.
Rostislav kývl, sáhl po vodítku a zavolal na Arona.
„Vezmu ho ven. Novou bundu je třeba pořádně vyzkoušet.“
Ivana ho z prahu sledovala. Seděla mu dokonale, jako by vznikla přímo pro něj. Kráčel sebejistě, lehce se usmíval a Aron kolem něj radostně poskakoval.
Po několika dnech nošení si Rostislav uvědomil, jak dobrý kup to byl. „Skvělá věc,“ pomyslel si jednou. „Pohodlná a těch kapes.“
Jednoho podvečera se vrátil z práce, pověsil bundu na háček v předsíni a zamířil do kuchyně, kde Ivana chystala večeři. Sotva si ale stihl sednout, něco ho napadlo. Vstal a vrátil se zpět do chodby.
Sundal bundu z věšáku a napadlo ho: „Co když v kapsách něco zůstalo?“ Myšlenka se objevila náhle, bez zjevného důvodu, přesto mu nedala pokoj. Nejprve prohledal boční kapsy – prázdné. Potom sáhl do náprsní. Prsty nahmatal cosi malého, pevně složeného.
„Co to je?“ zamumlal a vytáhl nález ven.
Držel v ruce kousek papíru, starý a pomačkaný, se zažloutlými okraji, jako by tam ležel už dlouho. Opatrně jej rozložil. Na listu stál text psaný velkými, kostrbatými písmeny. Řádky se nakláněly nahoru a dolů, písmo bylo těžko čitelné, jako by ho psalo malé dítě.