Ivana přikývla, jako by už měla plán dávno promyšlený. „Dobře. Já mezitím zajdu do lékárny, vezmu něco na kašel a nachlazení. A nakoupím základní věci k jídlu. Vsadím se, že doma nemají skoro nic.“
Hned následující den se Rostislav sešel s Liborem Malířem. Souseda znal roky – nebyl to žádný řečník, spíš tichý a přímočarý chlap, ale srdce měl na správném místě. Když vyslechl, o co jde, ani na chvíli nezaváhal.
„To je maličkost, Rosto,“ mávl rukou. „Natáhnu provizorní vedení, připojíme malý zdroj, aby jim aspoň svítilo a běžela lednice. Řekni jen kdy.“
Za dva dny už oba stáli u domu Bohuslava Zeleného a instalovali malý náhradní generátor. Nebylo to žádné trvalé řešení, ale světlo se rozsvítilo a stará lednice znovu zabzučela. Pro Bohuslava to byl téměř zázrak. Stál mezi dveřmi a nevěděl, co říct.
„Kluci, tohle jste nemuseli… Já vám přece nic nedlužím,“ koktal rozpačitě.
Rostislav ho zarazil pohledem. „Nejde o dluhy, Bohuslave. Jde o to, co je teď potřeba.“
Zatímco muži řešili elektřinu, Ivana byla od rána v jednom kole. Oběhala obchody, nakoupila trvanlivé potraviny – rýži, těstoviny, mouku, olej, konzervy – a přidala i pár drobností, které potěší. V lékárně vybrala léky na nachlazení, sirup proti kašli a vitamíny. Večer všechno naložili do auta a odvezli k Bohuslavovi.
Když Ivana vyskládala nákup na stůl, Bohuslav jen tiše hleděl na úhledně srovnané balíčky.
„Vy jste snad andělé,“ pronesl zastřeným hlasem.
Ivana se usmála. „Ale kdepak. Jen nechceme, abyste na to byli sami.“
Tím to však neskončilo. Oba věděli, že jídlo a světlo jsou jen první krok. Ivana začala obvolávat místní charitativní spolky a nadace. Trvalo několik dní, než našla skupinu dobrovolníků ochotných pomoci s částí dluhu na energiích. Bylo potřeba vyplnit žádosti, dodat podklady, vysvětlovat situaci – ale nevzdala to.
Rostislav mezitím řešil další praktické věci. Přes kolegu sehnal menší kamna na tuhá paliva a domluvil jejich dovoz. Když je společně instalovali v Bohuslavově domě, už bylo venku cítit první mrazivé večery.
„Zima se blíží,“ poznamenal Rostislav, když kamna usazoval na připravené místo. „Bez topení by to nešlo.“
Bohuslav jejich počínání sledoval téměř nevěřícně. Občas otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale nakonec vždy jen bezmocně rozhodil rukama. To, co pro něj dělali, mu připadalo až neuvěřitelné. Lidé, kteří ještě nedávno byli jen známí z okolí, se stali oporou.
„Nevím, jak vám to někdy oplatím,“ řekl nakonec a oči se mu leskly.
„Hlavně se držte a dejte se dohromady,“ odpověděla Ivana jemně. „To je pro nás největší odměna.“
Lenka Řezníková se postupně zotavovala. Díky pravidelným kontrolám, které Ivana s Rostislavem zařídili u místního lékaře, se její stav zlepšoval. Kdykoli doktor odcházel z jejich domu, Lenka sotva zadržovala slzy vděčnosti a Bohuslav mlčky přikyvoval – bylo vidět, jak moc to pro oba znamená.
Jenže Bohuslav nebyl člověk, který by dokázal jen přijímat pomoc. Jakmile nabral trochu sil, začal se zapojovat, kde mohl. Když Ivana jednou zmínila, že sousedce vítr poškodil plot, vzal si nářadí a bez řečí se pustil do opravy. Každé prkno pečlivě usadil, všechno zkontroloval. Plot nakonec vypadal jako nový.
Na místních trzích se také brzy stal známou tváří. Pomáhal stavět stánky, nosil bedny, vykládal zboží. Lidé si ho začali všímat – nejdřív jen kývli na pozdrav, později se zastavili na pár slov.
Jednoho dne, když Rostislav přijel pomoct se štípáním dřeva, Bohuslav náhle odložil sekeru, posadil se na špalek a zadíval se na něj.
„Vy jste nám vlastně zachránili život,“ řekl tiše.
Rostislav si stáhl starou šálu z krku a nechápavě se pousmál. „Ale prosím tě. To přeháníš.“
Bohuslav zavrtěl hlavou. „Ne. Myslel jsem si, že jsme pro svět neviditelní. Že si nás nikdo nevšimne.“
Rostislav si sedl vedle něj a chvíli mlčel. „A proč jsi vlastně nechal ten vzkaz?“ zeptal se nakonec.
Bohuslav si povzdechl. „Byla to asi poslední naděje. Hodil jsem ho do schránky a říkal si, že třeba… Ale moc jsem tomu nevěřil.“
Rostislav se usmál. „Vidíš. Někdy stačí málo, aby se věci obrátily.“
„Hlavně když se to dostane k těm správným lidem,“ dodal Bohuslav tiše.
Už nic dalšího neřekl. Jen se dlouho díval za Rostislavem, když odcházel s náručí polínek. Na jeho tváři zůstával klidný, hřejivý úsměv – takový, jaký u něj dlouhá léta nikdo neviděl.