Brzy ráno zastavil před venkovským domkem, který si pronajímal zootechnik Kovář, naleštěný bílý vůz zahraniční značky. Ozvalo se prásknutí dveří, v jednom z oken se pohnula záclona, ale nikdo nepřišel příchozí přivítat.
Za volantem seděla elegantní žena v dokonale střiženém bílém kostýmu a střevících na vysokém podpatku. S patrným odporem se dotkla vrátky, jako by se bála, že si ušpiní ruce.
„Radovane Matoušku! To tu mám čekat věčnost? Přestaň dělat, že mě neslyšíš, a otevři matce!“ zavolala podrážděně.
Z vedlejší chalupy se okamžitě vyklonila zvědavá sousedka. Upravená, mladistvě působící dáma rozhodně nepřipomínala matku skromného, nenáročného Radovana Matouška. V hlavě jí začaly vířit domněnky. Že by si přivezl milenku z Prahy? Přitom byl vždycky tichý, nenápadný, domů se vracel pozdě a odcházel za svítání. Žádné návštěvy, žádné dívky. Teď bude mít o čem přemýšlet celý měsíc.
Dveře na verandu se rozlétly a na schody vyšel Radovan. Na sobě měl vytahané tričko, pomačkané jako po týdnu spaní, na bosých nohou obyčejné pantofle. Vlasy mu trčely na všechny strany.
„Mami, ahoj. Děje se něco?“ zeptal se a snažil se prsty zkrotit zrzavý vous i neposlušný vír na temeni. Mohlo mu být sotva pětadvacet. Vousy mu sice měly dodat vážnost, ale kulaté, zrůžovělé tváře ho stejně prozrazovaly.
„Pustíš mě dovnitř, nebo si budeme povídat tady před celou vsí?“
„Jasně, pojď dál. Jen nečekej pořádek. Mám za sebou šílený týden. Krávy se mi po dešti utrhly na jetel a půl stáda se nadulo. Večer mi volali, že do chléva přicházejí jak nafouklé balóny. Tři dny jsem kolem nich běhal jak smyslů zbavený. U dvou jsem si myslel, že je ztratím. Výplachy, vpichy, všechno možné – a nic nezabíralo. Už jsem se loučil s prémií. Až dnes nad ránem se jim konečně rozjela bachorová činnost. Tak jsem si šel aspoň na hodinu lehnout,“ potlačil zívnutí a v očích mu probleskla hrdost na malé vítězství.
„Dáš si kávu? Mám jen rozpustnou,“ dodal omluvně.
Jeho matka mezitím zděšeně přejížděla pohledem skromný interiér, obrovské gumáky u dveří a pláštěnku nasáklou pachem hnoje.
„Ty ses snad zbláznil! Kvůli čemu jsi zahodil svou slibnou budoucnost? Nejlepší absolvent akademie a teď hlídá, jestli krávy přežvykují! Prosím tě jako matka – vrať se. Tady se zahrabáváš zaživa. Jaké prémie? Vždyť za tvůj plat si nedáš ani kávu v lepší kavárně. A podívej se na sebe! V těch hadrech vypadáš jako tulák. Koho jsem to vychovala? To je přece ostuda, jestli se to někdo dozví.“