„…a na stará kolena z něj je internetová hvězda,“ pokračoval Radovan s lehkým úsměvem. „Začal psát blog a dneska se k nám hrnou lidé ze všech koutů republiky. Turisti by přijeli taky, kdyby vůbec věděli, kde nás hledat. Tady jsou opravdoví lidé, mami. A já tady mám své místo. Nejsem tu do počtu. Jsem potřebný.“
Na okamžik se odmlčel a pak dodal klidně, ale pevně: „Radovan Matoušek s diplomem by v Praze dělal nanejvýš asistenta vlastnímu otci. Nebo bych v lepším případě ordinoval psům z bohatých vil a kastroval kočky znuděným paničkám. Tak mu vyřiď, že do konce zbývají čtyři roky. Ať si zatím připraví slavnostní řeč.“
Do rozhovoru zaznělo zaklepání.
„Pane inženýre? Máte otevřeno?“ ozval se z předsíně ženský hlas. „Potřebovala bych, abyste se podíval na prasnici. Od noci jen leží a nemůže se zvednout. A má dvanáct selat. Bojím se, aby se něco nestalo. Přinesla jsem vám koláče, jak jsem slíbila, a čerstvé mléko.“
Ve dveřích postávala statná dívka, o hlavu vyšší než sám zootechnik. Široká ramena, plná postava, košile napjatá přes knoflíky, jako by každým nádechem hrozila, že povolí. K nohám položila termo tašku s jídlem, silný cop si přehodila přes rameno a nervózně si pohrávala s jeho koncem. Kulatý nos, tváře zrůžovělé prací i studem, po nich rozeseté pihy. Připomínala malovanou panenku z venkovského jarmarku.
„Míšo, kolikrát ti mám říkat, ať mi neříkáš tak úředně?“ usmál se Radovan. „Prostě Radek. Nebo Radovan. Mami, tohle je Michaela Kratochvílová. Vyprávěl jsem ti o ní.“
To už bylo na jeho matku příliš. S podrážděným povzdechem vyběhla z domu tak prudce, až dveře narazily do zárubně. Radovan ji následoval a v ruce držel její luxusní kabelku, kterou nechala na věšáku.
„Mami, zapomněla jsi tohle,“ podal jí ji u auta a tiše dodal: „Vzpomínáš na dědův dům? Prodali jste ho, když už tu nebyl ani on, ani babička. Ty jsi tam přece vyrostla. Byl větší než ten můj, že? Vodil mě k řece na karasy. Jednou jsem tam ztratil holínku a zpátky mě nesl na zádech. Ty ses zlobila. Ryby jsme pak dali kočce. A ty jabloně… tak sladká jablka jsem od té doby nejedl. Pamatuješ si to?“
Unavená žena se na něj podívala jinýma očima než před chvílí. „Pamatuju, Radku. Všechno. Náš domek byl skromnější než ten tvůj, ale byl plný života.“ Povzdechla si. „Opatruj se. A občas zavolej.“ Políbila ho na čelo, jako když byl ještě kluk, a nasedla do auta.
Radovan se vrátil dovnitř, mlčky si obul gumáky a zadíval se na Michaelu, která tam stále nejistě postávala.
„Radku,“ hlesla opatrně. „Co to mělo znamenat?“
Usmál se koutkem úst. „Jen malá sázka mezi mnou a rodiči. A tys mi právě pomohla ji vyhrát. Díky, Michaelo. Tak pojďme zachránit tu tvou prasnici.“