„Za rok si ho budu moct odkoupit. Žiju z toho, co si sám vydělám, jak vidíš. Beru jen hotovost, kartu jsem z principu odložil. A dokonce jsem si našel i ženu, se kterou chci být. Teď už zbývá jen dát našemu vztahu oficiální podobu.“
Na okamžik se odmlčel, ale hned pokračoval klidným tónem.
„To, že mi táta v Praze zavřel všechny dveře, mě nevyděsilo. Děda vždycky říkal, že překážky člověka zocelí. Když jsem obcházel výběrová řízení po klinikách, hodně jsem pochopil. Musel jsem spoléhat jen na vlastní hlavu. Takže mami, buď v klidu a vyřiď to i doma. Na svatbu vás zvát nebudu. Uděláme to skromně, tady mezi svými, bez okázalosti. Fotku vám ale pošlu.“
„Jaká svatba? Prober se!“ vyhrkla zděšeně. „S Patrikem Urbanem už máme podepsanou dohodu o budoucí spolupráci. To je životní obchod! Spojit dvě silné oblasti pod jednu střechu – to se nestává každý den. Víš vůbec, co říkáš? Svou tvrdohlavostí nás přivedeš na mizinu. Klaudie Sedláčeková je výborná partie. Vzdělaná, kultivovaná, krásná, štíhlá, s pořádným věnem!“
„Mami, přestaň,“ zvýšil hlas Radovan, který se dosud držel, ale teď už to nevydržel. „Ta vaše Klaudie není žádná výhra. Od třinácti běhá po plastických chirurzích. Rty má větší než půlku obličeje. Diplom jí zařídil otec stejně jako snoubence. A vy jste mu to spolkli. Je to vychytralý obchodník, který vás semele a odhodí. Nechte toho. A víš co? Možná jsem tátovi za tohle všechno i vděčný. Tady jsem spokojený. Začátky byly krušné – žádná teplá voda, žádný komfort, žádná hospodyně. Neuměl jsem vyprat ani uklidit.
První míchaná vajíčka jsem málem spálil. Jenže pak mi došlo, že o tohle nejde. Vrátit se do našeho uzavřeného světa plného služebnictva, letů první třídou a večeří v restauracích bych mohl. Ale už do něj nepatřím, mami. Vyrostl jsem z toho.
Nepotřebuju slyšet, co si mám obléct, jak se tvářit a kdy mlčet. Za tu přetvářku to nestojí. Moje stará Niva projede tam, kde moderní SUV zapadnou. Vejce chutnají nejlíp přímo z pánve se špekem a nejhezčí je projít se lesem, ne promenádou. Dokážu to sám – s vaší podporou, nebo bez ní.“
Za ten rok z něj zmizela chlapecká kulatost i lehkomyslnost. Zhubnul, zpevnil se a v očích mu hořelo odhodlání. Už to nebyl rozmazlený syn, který při každé hádce teatrálně přehrával. Mluvil pevně, věcně, jako muž, který ví, co chce. Ona však při představě, jak ho dostat zpět domů, na chvíli ztratila nit.
Radovan se nadechl a pokračoval:
„Poznal jsem tu lidi, jaké bych jinde nepotkal. Třeba Miloslav Horák. Na první pohled jen starý pijan, co celý život proseděl na lavičce. A přesto dokázal chytit štěstí za ocas a úplně obrátit svůj osud.“