„Souhlasila jsem, že tu tvoje sestra zůstane po dobu studia. Jenže škola skončila už před půl rokem. Myslím, že je nejvyšší čas, aby si sbalila věci a odešla. Nemám nejmenší chuť dál živit někoho, kdo jen parazituje.“
Alena Janečeková mluvila klidně, téměř chladně, bez jediného zvýšeného tónu. Přesto způsob, jakým odložila svůj talíř do dřezu těsně vedle mastného nádobí se zaschlou omáčkou po Kristýně Matoušekové, řekl víc než jakýkoli křik. Porcelán prudce narazil na kov a ostrý zvuk projel kuchyní. Milan Moravec sebou při tom cinklém úderu trhl a pomalu zvedl oči od večeře. Už několik dní předstíral, že dusno mezi oběma ženami neexistuje, ale teď mu to proniklo až pod kůži.
„A co je zase špatně?“ zamumlal neochotně, aniž by se chtěl vzdát šťavnatého sousta. V jeho hlase nebyl zájem ani soucit, spíš otrávená únava člověka, kterého obtěžují zbytečnosti.
Alena se k němu otočila a opřela se bokem o pracovní desku. Ruce si založila na prsou a probodla ho pohledem. „Co je špatně? Tobě přijde všechno v pořádku, Milane? Tvoje vysokoškolsky vzdělaná sestra se nají, nechá po sobě binec jak v levné hospodě a pak zmizí někam do klubu.“
Zhluboka se nadechla, ale pokračovala stejným ledovým tónem. „Právě jsem z koupelny odnesla hromadu mokrých ručníků a vytírala jsem podlahu, protože tam rozmatlala make-up. A teď mám ještě mýt nádobí po ní, aby se Její Výsost ráno neurazila, že pije kávu vedle špinavého dřezu? To ti připadá normální?“
Milan konečně polkl, položil příbor a teatrálně si povzdechl, jako by nesl tíhu světa. Podobné rozhovory mu byly krajně nepříjemné. Toužil po klidu, po obyčejném tichu po práci, ne po roli rozhodčího v ženské válce.
„Ale no tak, Aleno, nezačínej znovu. Snaží se. Hledá si práci. Snaží se přijít na to, co vlastně chce. Není to pro ni jednoduché, potřebuje čas, aby se srovnala s dospělým životem.“
Jeho argumenty zněly jako přehrávaná deska – tolikrát opakované, až ztratily význam. Alena se krátce, bez radosti zasmála. Byl to suchý, vyčerpaný smích někoho, kdo už předem zná každé další slovo.
„Víš, co je těžké? Vrátit se domů a najít byt, který připomíná směs ubytovny a kosmetického salonu. Já tu uklízím, vařím a peru za tři lidi. A tvoje sestra mezitím obráží nákupní centra a bary a říká tomu hledání sebe sama. Žádnou práci nehledá. Dokonce ani nepředstírá snahu. Prostě si tu žije na náš účet a spoléhá na to, že jí všechno projde, protože ty jí nikdy nic neřekneš.“
„To přeháníš!“ ohradil se dotčeně a sevřel rty. „Je to moje sestra. Nemůžu ji vyhodit na ulici.“
„Já ale můžu,“ odpověděla Alena tiše, až z toho mrazilo. Nekřičela, neplakala, jen konstatovala fakta. „Dávám jí týden. Sedm dní na to, aby si našla jiné bydlení. Podnájem, spolubydlení, kamarádku – je mi to jedno. Pokud tu bude i za týden, odstěhuju se já. Už jsem si dokonce jeden byt prohlédla. A pak si vybereš, koho chceš dál živit. Jestli ji, nebo mě.“
Ráno po tomto ultimátu nezačalo hádkou, ale tichem. Hustým, těžkým tichem, které se drželo u stropu a znesnadňovalo dýchání. Alena vstala jako obvykle v sedm. Připravila dvě kávy, dva toasty a na talíř nandala porci omelety – jen jednu.
Když Milan přišel do kuchyně rozcuchaný a nevyspalý, jeho snídaně už byla nachystaná. Posadil se bez jediného slova a úzkostlivě se vyhýbal jejímu pohledu. Doufal, že se přes noc uklidnila, že šlo jen o výbuch emocí. Ale stůl prostřený přesně pro dvě osoby, bez jediného talíře navíc, mu vzal poslední zbytky naděje.
Kristýna se zatím v kuchyni neukázala.