Kristýna Matoušeková se objevila asi o hodinu později. Zívla tak okázale, až jí zapraskalo v čelisti, protáhla se v krátkých hedvábných šortkách a tílku a zamířila rovnou ke kávovaru. Byl však prázdný a naleštěný, připravený na další použití – jenže bez jediné kapsle.
„To už není kafe?“ prohodila lehce do prostoru, jako by šlo o samozřejmou závadu, kterou někdo jiný obratem napraví.
Alena Janečeková právě oplachovala svůj hrnek. Ani se neotočila.
„Netuším. Já už svou kávu měla,“ odpověděla klidně, tónem, jakým by reagovala na dotaz cizího člověka na zastávce.
Kristýna na okamžik ztuhla. Pak demonstrativně otevřela lednici a s hlasitým bouchnutím ji zase zavřela. Vytáhla kelímek jogurtu, snědla ho přímo z obalu, opřená o linku, a prázdný kelímek i se špinavou lžičkou nechala ležet na pracovní desce. První výstřel padl.
Alena ho přešla bez mrknutí oka. Umyla po sobě nádobí, vytřela dřez do sucha a odešla se chystat do práce. Jogurtový kelímek zůstal tam, kde byl – lepkavý pomník cizí neomalenosti.
Další dny se byt proměnil v území rozdělené neviditelnou hranicí. Na pohled se nic nezměnilo, ale vzduch byl těžký a napjatý. Alena vařila jen pro dva. Nakupovala tak, aby vystačilo přesně pro ni a Milana Moravce. Do pračky vkládala výhradně jejich oblečení. Hromada Kristýniných věcí v koši na prádlo ji nechávala chladnou. V obýváku utřela prach, vysála koberec, ale nápadně vynechala roh gauče, kde se kupily hrnky a obaly od sladkostí.
Koupelna se stala skutečným bojištěm. Zrcadlo i umyvadlo se leskly čistotou, jen tuby bez víček, vlasy v odtoku a rozházená kosmetika zůstávaly nedotčené – jako důkaz, že péče má své hranice.
Když Kristýna pochopila, že drobné provokace nezabírají, přitvrdila. Telefonovala nahlas kamarádkám a teatrálně si stěžovala, že „některé ženy“ zešílí žárlivostí a vlastní prázdnotou. Domů si začala vodit hlučné známé právě ve chvílích, kdy byli Alena s Milanem doma. Smích cizích lidí, parfém a cigaretový kouř zaplnily prostor, který dřív býval tichý. Špinavé talíře už nekončily ani ve dřezu – pokládala je přímo na stůl, těsně vedle Alenina místa.
Milan se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Toužil po klidu, jenže jeho pokusy o smír působily bezradně.
„Aleno, nemohla bys uvařit trochu víc polévky? Je mi před ní trapně…“ začal opatrně třetí večer.
„Jestli je ti to nepříjemné, hrnce jsou tam, kde vždycky,“ odpověděla bez zvednutí očí od knihy.
Když to zkusil u sestry, reakce byla ještě prudší.
„Milane, vidíš, jak se na mě dívá? Nesnáší mě! Překážím jí! Jestli si to myslíš taky, sbalím se a hned teď odjedu na nádraží!“ spustila se slzami na krajíčku.
Ustoupil. Tajně po ní myl nádobí, když si byl jistý, že to Alena neuvidí. Objednával pizzu pro všechny, aby se vyhnul dusivým večeřím ve dvou. Snažil se vyplnit ticho hloupými vtípky a historkami z práce. Narážel však na ledovou zeď z jedné strany a na pohrdavý úsměšek z druhé. Nic nevyřešil. Jen oddaloval to, co se nevyhnutelně blížilo, a doma bylo s každým dnem hůř. Odpočet, který Alena spustila, běžel dál – a jeho tikot byl stále hlasitější.
Šestý den, v sobotu večer, se Milan odhodlal k poslednímu zoufalému gestu. Vrátil se z drahého supermarketu obtížený dvěma plnými taškami. Uvnitř byly mramorované steaky, svazek čerstvého chřestu, láhev kvalitního vína – všechno, co dřív kupoval pro jejich výjimečné, intimní večery. Byl to jeho neohrabaný bílý prapor.
Obě ženy našel v obýváku. Alena seděla s knihou, za níž se téměř skrývala, Kristýna si lakovala nehty a štiplavý pach laku visel ve vzduchu.
„Tak jsem si říkal, že bych nás dneska trochu rozmazlil a mohli bychom si udělat hezký rodinný večer,“ začal opatrně, snaže se o lehkost, která mu však v hlase drhla.