Kristýna Matoušeková na rozdíl od ní ožila. V jejích očích to byla příležitost – jeviště, na němž může sehrát hlavní roli.
„Mílo, to je od tebe tak milé! Už jsme spolu tak dlouho normálně neseděli,“ zazpívala přehnaně sladce a po očku střelila po Aleně Janečekové vítězným pohledem.
Večeře probíhala v tísnivém tichu. Milan Moravec pobíhal mezi linkou a stolem, doléval víno, porcoval maso, snažil se odlehčit atmosféru lacinými vtípky. Každý jeho pokus o humor se ale rozplynul ve vzduchu a dopadl na kamenné tváře obou žen. Nakonec si nervózně odkašlal a rozhodl se přejít k věci.
„Proč to mezi námi takhle vypadá?“ začal opatrně. „Jsme přece rodina. Musíme najít nějakou cestu. Aleno, Kristýno… zkusme se domluvit. Nějaký kompromis.“
Kristýna okamžitě položila příbor, jako by na ten okamžik čekala. Její obličej se stáhl do ublížené grimasy.
„Já ale nevím, o čem chceš jednat, Milane!“ spustila teatrálně. „Od začátku je jasné, že jsem tu navíc. Že jí překážím. Vadí jí, že máš ještě někoho jiného než ji! Jsem tvoje sestra, tvoje krev. A ona by mě nejradši vyhodila na ulici!“
Mluvila hlasitě, s patosem, určeným jedinému posluchači – svému bratrovi. Alena k ní ani nezvedla oči. Pomalu si přiložila ubrousek ke rtům, pak obrátila pohled k manželovi. Její hlas byl tichý, ale v dusném klidu kuchyně zněl ostřeji než křik.
„S Kristýnou nemám co řešit. Tohle je rozhovor mezi námi dvěma, Milane. Prosil jsi mě o čas. Řekl jsi, že potřebuje šanci. Uběhlo šest měsíců. Za tu dobu byla na čtyřech pracovních pohovorech, na dva přišla pozdě. Nikdy nepomohla s ničím mimo svůj pokoj. Nepřinesla domů ani obyčejný chleba. Minulý měsíc utratila z tvé kreditní karty, kterou jsi jí dal na ‚drobné výdaje‘, patnáct tisíc korun za taxíky a kavárny. O rozbitém fénu a koupelnové předložce nasáklé parfémy ani nemluvím. To jsou fakta. Ne dojmy.“
Každé její slovo bylo přesné a chladné. Neútočila, neponižovala. Jen předkládala skutečnost. A právě ta nevyvratitelná střízlivost byla pro Milana děsivější než jakákoli scéna. Podíval se na sestru – její rty se třásly v uraženém vzdoru. Otočil se k manželce – její tvář zůstávala klidná, téměř neproniknutelná. Připadal si zahnaný do kouta.
A zvolil si cestu, kterou si volil vždy, když bylo potřeba projevit odvahu.
„Proč jsi tak… tak neústupná?“ vydechl vyčítavě. „Nemohla ses k ní chovat trochu lidsky? Zkusit ji pochopit, pomoct jí? Vždyť vidíš, že to nemá jednoduché. Proč musíš všechno brát tak tvrdě? Udělala jsi z našeho domova bojiště…“
Právě tuhle větu Alena potřebovala slyšet. Nejen že se jí nezastal. On ji označil za viníka. V té chvíli jí došlo, že celý ten týden čekání byl zbytečný. Rozhodnutí padlo – jen ne z jejích úst.
Nedělní ráno přineslo zvláštní, klamavý klid. Sedmý den. Poslední. Kristýna, přesvědčená o svém definitivním triumfu, si dopřála dlouhou koupel. Z koupelny se ozývalo cákání vody a tiché pobrukování melodie z nějakého klubu. Když vyšla do kuchyně, působila jako někdo, kdo právě převzal vládu nad územím.
Milan Moravec seděl u stolu, před sebou telefon, a tvářil se, že čte zprávy. Ve skutečnosti se za rozsvíceným displejem jen schovával před napětím, které viselo ve vzduchu.