Bohuslav Zelený si znovu povzdechl, tentokrát ještě hlouběji. Vypadalo to, jako by se mu během několika okamžiků před očima promítl celý jeho život. Bylo mu dvaasedmdesát let. Dlaně měl drsné a popraskané, žíly na nich vystupovaly, záda už nenesl tak rovně jako kdysi. V hlase byla znát únava, nikoli sebelítost – spíš tiché přijetí toho, co přišlo.
„Celý život jsem proseděl za volantem,“ začal pomalu a sledoval přitom podlahu. „Jezdil jsem s autobusem. Nejdřív po městě, pak mě přeřadili na venkovské linky. Výplata nebyla žádný zázrak, ale vyšli jsme. Moje Lenka Řezníková se starala o domácnost. Byla neuvěřitelně šikovná, starostlivá…“ Na chvíli se odmlčel a v očích mu problesklo něco měkkého, vzpomínka na lepší časy.
Ivana Kratochvílová se jen povzbudivě usmála a nechala ho mluvit dál.
„Do důchodu jsem šel před deseti lety,“ pokračoval. „Nebyl to přepych, ale dalo se to zvládnout. Měli jsme zahrádku, takže jsme si vypěstovali brambory, mrkev, rajčata… Člověk si aspoň trochu pomohl. A Lenka, ta uměla s penězi hotové zázraky. V účetnictví by se neztratila,“ pousmál se krátce, ale hned nato zvážněl. „Pak se to ale začalo sypat.“
Zvedl pohled k oknu, jako by tam hledal odvahu pokračovat.
„Před rokem jí zjistili cukrovku. A nebyla to lehká forma. Už měla komplikace. Nejdřív jí začaly otékat nohy, pak se přidaly potíže se srdcem. Doktoři mluvili jasně – léky, přísná dieta, pravidelné kontroly. Snažili jsme se dodržovat všechno, co řekli. Důchod sotva stačil, ale věřil jsem, že to nějak ustojíme.“
„Co se stalo potom?“ zeptala se Ivana tiše.
„Pak přišla realita,“ odpověděl hořce. „Léky stojí spoustu peněz. Každý týden cesta do nemocnice – doprava, některá vyšetření si člověk musí zaplatit, infuze… Začal jsem si půjčovat. Nejdřív od sousedů, pak jsem obvolal pár příbuzných. Do toho účty za elektřinu a plyn. Všechno jde nahoru. A naše dva důchody? To je směšné.“
Sklopil oči, jako by se styděl za vlastní bezmoc.
„Teď už vážně nevím, kudy kam. Hrozí nám odpojení proudu. Léky máme sotva na pár dní. A tak mě napadlo…“ rozpačitě rozhodil rukama. „Že bych tu bundu nechal v charitě a přidal lístek. Třeba si toho někdo všimne a pomůže. Asi to zní zoufale.“
Ivana zavrtěla hlavou. „Není na tom nic zoufalého. To byla vaše poslední možnost – a vyšla.“
Bohuslav jako by ji ani neslyšel. Slova z něj teď plynula sama.
„Nikdy jsem nikoho o nic nežádal. Celý život jsem se spoléhal jen na sebe. Práce, ruce, zodpovědnost. A najednou jsem stál před zdí. Nevěděl jsem, kam se obrátit. Bylo mi trapně. Bál jsem se. Chlap v mém věku a takhle bezradný… komu si postěžovat?“
Ivana sevřela prsty a podívala se na Rostislava Marka. Ten seděl zamyšlený, bradu si podpíral rukou a bylo znát, že každé slovo pečlivě zvažuje.
„Máte děti?“ zeptal se nakonec.
Bohuslav pomalu zavrtěl hlavou. „Nemáme. Nepovedlo se. Příbuzní jsou daleko a mají svých starostí dost. Celý život jsme byli jen my dva. Zvykli jsme si na to. Ale teď…“ Hlas se mu zlomil. „Teď se bojím, co s ní bude, kdyby se mně něco stalo.“
Zmlkl. V místnosti zavládlo tíživé ticho. Ivana, která obvykle dokázala najít správná slova, tentokrát mlčela. Nebyl to jen smutný příběh – byla to skutečnost, která bolela svou obyčejností.
Rostislav si odkašlal a nadechl se. „Dobře. Zkusíme vymyslet, jak z toho ven,“ řekl rozhodně.
Když se s Ivanou vrátili domů, dlouho seděli u kuchyňského stolu. Čaj před nimi chladl a oba přemýšleli. Nakonec Ivana odsunula hrnek stranou.
„Nemůžeme je v tom nechat samotné,“ prohlásila pevně.
Rostislav přikývl, i když v jeho očích byla znát obava. „To je jasné. Ale musíme postupovat rozumně. Nejde jen zalepit díru na jeden den. Musíme najít řešení, které vydrží.“
Ivana se zadívala na lednici, kde měli magnetem přichycený poznámkový blok. Sundala ho, otevřela na prázdné stránce a vzala propisku.
„Sepíšeme si, co je potřeba.“
Na papír postupně přibývaly položky: základní potraviny, léky, řešení dluhů, kontrola vyúčtování energií. Čím déle psali, tím byl seznam delší. Ivana však nepolevovala.
Rostislav se nakonec narovnal. „Začneme elektřinou. Zítra zajedu za Bohuslavem Zeleným, zjistím přesně, kolik dluží. A potom se stavím za Liborem Malířem, naším sousedem. Je to elektrikář, třeba by dokázal poradit, jak to vyřešit, aby jim proud hned nevypnuli.“