Jenže Kryštof Růžička se jí následující den nedovolal. Zkoušel to opakovaně, s nečekanou vytrvalostí, protože Karolína Mladýová v něm zanechala stopu, kterou nedokázal vymazat. Nakonec zapojil i staré kontakty a zjistil, na koho je číslo registrované. Tehdy mu definitivně došlo, že ho vodila za nos.
Ani po čtyřech měsících na ni nedokázal přestat myslet. Tři týdny s ní stačily, aby mu převrátila svět naruby. Vzpomínal na ni častěji, než si byl ochoten přiznat, a rozčilovalo ho to. Zlobil se hlavně sám na sebe. Proč nebyl důslednější? Stačilo zjistit příjmení, kde pracuje… našel by ji bez větších potíží.
„Máš aspoň nějakou fotku té své záhadné ženy?“ zeptal se jednou jeho kamarád, když už Kryštofovy úvahy nemohl poslouchat. „Znám pár lidí u policie. Mohli bychom ji dohledat. Promluvíš si s ní a bude jasno. Třeba je vdaná a má děti, proto to utnula.“
Kryštof se pousmál, i když ho to bodlo. „Tak to zkus. Aspoň si to konečně srovnám v hlavě.“
Za dva dny se přítel objevil u něj doma s deskami v ruce a výrazem, který sliboval odhalení. „Tady je všechno, co jsem zjistil,“ podal mu složku. „Bydlí sama, nikdy nebyla vdaná. Učí dětskou psychologii a občas bere soukromé klienty.“
Kryštof nechápavě zavrtěl hlavou. „Tak proč ta hra? Copak jsem jí byl tak protivný?“
„Řekl jsi jí vůbec, že jsi svobodný?“ nadhodil kamarád. „Třeba si myslela, že máš manželku a hromadu dětí.“
„To mě ani nenapadlo…“ promnul si vlasy rozčileným gestem. „Na tohle jsme se prostě nedostali.“ Sáhl po telefonu. Bylo načase přestat váhat – a nejspíš také objednat květiny, protože s prázdnou se na takové setkání rozhodně jít nedá.