Kamarád se ještě pobaveně ušklíbl. „A mimochodem – čeká tě překvapení. A protože tě znám, troufám si říct, že velmi příjemné. Detaily ze mě ale nedostaneš, ani kdybys mě mučil.“
„Skvělé,“ povzdechl si Kryštof. „Teď budu nervózní až do večera.“
Kryštof Růžička si znovu zkontroloval adresu napsanou na papírku. Ulice i číslo domu seděly. Zhluboka se nadechl a využil chvíle, kdy do vchodu vstupovala starší paní, aby proklouzl za ní. Probodla ho nedůvěřivým pohledem.
„A za kým se sem chystáte?“ zeptala se ostře, jako by byla připravená bránit dům vlastním tělem.
„Za Karolínou Mladýovou,“ odpověděl pevně a sevřel kytici tak silně, až zapraskal celofán.
„Aha, tak to je jiná,“ rozzářila se náhle a uhnula mu z cesty. „Jen běžte. A pamatujte si – jestli jí ublížíte, budete toho litovat!“
Nervózně se usmál a vyběhl po schodech do čtvrtého patra. Před dveřmi na okamžik zaváhal, pak stiskl zvonek.
„Už jdu!“ ozvalo se zevnitř. Dveře se otevřely a Karolína zbledla, jakmile ho spatřila. Kryštof však zůstal stát jako přimražený – pohled mu sklouzl k jejímu zřetelně zakulacenému břichu.
Později, když seděli v kuchyni, mluvila tiše a rozpačitě. „Chtěla jsem to zvládnout sama. Mít dítě jen pro sebe. A prosím, nemysli si, že od tebe něco očekávám.“
Postavil před ni hrnek čaje a podíval se jí přímo do očí. „Možná nic nepotřebuješ ty,“ řekl rozhodně, „ale já ano. Čtyři měsíce jsem na tebe nedokázal zapomenout. A teď, když vím pravdu, už tě nenechám odejít.“
Svatbu uspořádali o měsíc později. Kryštof dokázal Karolínu přesvědčit, že jeho city jsou skutečné a že tentokrát zůstane.