„Kam se chystáš?“ ozval se Petr Moravec tónem tak obyčejným, jako by se ptal, jestli má vzít rohlíky nebo chleba.
Zůstala jsem stát u dveří, kabelku přehozenou přes rameno. Ležel rozvalený na gauči, v ruce tablet, do kterého bez zájmu zíral. Ani se nenamáhal zvednout hlavu.
„Mám schůzku s právníkem,“ odpověděla jsem klidně. „Říkala jsem ti to včera.“
„Jo vlastně.“ Konečně ke mně zvedl oči. Problesklo v nich cosi nepříjemného, co mě přimělo chtít odejít co nejrychleji. „Hlavně se moc nezdrž. Máma přijde na oběd, bylo by dobré něco připravit.“
Máma. Hana Urbanová. Moje tchyně, která si za osm let našeho manželství nenašla jediný důvod, aby mě pozdravila jako první. Zato dokonale zvládla umění kritiky – od účesu až po způsob, jak skládám ručníky do skříně.
„Petře, vrátím se až večer. Nejdřív právník, potom ještě musím do kanceláře podepsat papíry.“
Odložil tablet. Pomalu, s okázalým důrazem.
„Jaké papíry?“
„Prodej mého podílu ve firmě. Mluvila jsem o tom.“
Ticho se protáhlo. Díval se na mě, jako bych přešla do cizího jazyka.
„Hele, Petro, to tvoje hraní si na podnikatelku je sice roztomilé,“ ušklíbl se. Ten zvuk mě donutil pevněji sevřít ucho kabelky. „Ale rodina má přednost. Máma si udělala čas. Nemůžeš to přesunout?“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a vyšla. Dveře za mnou práskly hlasitěji, než jsem měla v úmyslu.
Ve výtahu jsem vytáhla telefon. Zpráva od Martina Blažka, mého obchodního partnera: „Kupci jsou připraveni uzavřít smlouvu dnes. Dvanáct milionů Kč po podpisu. Potvrď čas.“
Dvanáct milionů korun za můj podíl v IT společnosti, kterou jsme s Martinem založili před šesti lety. Vložila jsem tehdy do projektu všechny své úspory – tři sta tisíc korun, které jsem si našetřila ještě před svatbou. Petr se tomu smál. „Tak si to zkus. Stejně to zkrachuje.“
Nezkrachovalo. Naopak. Před třemi lety jsme se dostali do stabilního zisku. Pracovala jsem dlouho do noci, zatímco Petr spal. Nastavovala procesy, sháněla klienty, budovala tým. On tomu dál říkal koníček.
Schůzka s právníkem proběhla hladce. Dokumenty byly v pořádku, smlouva čistá. Martin už měl připraveného investora, který byl ochotný můj podíl převzít. Částka byla férová. Mohla jsem smlouvat a získat víc, ale já chtěla hlavně uzavřít jednu kapitolu a pohnout se dál.
„Petro, jsi si jistá?“ podíval se na mě Martin vážně. „Firma roste. Za rok může mít tvůj podíl dvojnásobnou hodnotu.“
„Jsem,“ usmála jsem se. „Potřebuju ty peníze teď. Skutečné peníze.“
Přikývl. Znal mě dost dlouho na to, aby věděl, že když se rozhodnu, má to svůj důvod.
V bance jsem poslední dokument podepsala krátce po třetí. Bankovní poradkyně se na mě profesionálně usmála. „Peníze dorazí do hodiny. Máte zájem o termínovaný vklad? Podmínky jsou teď velmi výhodné.“
„Děkuji, zatím je nechám na účtu.“
Když jsem vyšla ven, přepadl mě zvláštní pocit lehkosti. Jako bych ze zad shodila těžký batoh, který jsem vláčela roky. Ta firma byla moje pýcha, moje dítě. Zároveň se ale stala kotvou, která mě držela u života, jenž mi už dávno nepatřil.
Telefon zavibroval. Zpráva z banky: „Připsána částka 12 000 000,00 Kč.“
Dvanáct milionů na mém osobním účtu. Účtu, o němž Petr neměl ani tušení. Když jsem si ho před třemi lety zakládala, prohlásil: „Na co vlastní kartu? Máme přece společný rozpočet.“ Společný rozpočet, který spravoval on. A který jeho matka každý měsíc kontrolovala, protože „mladí se musí naučit hospodařit“.
Usadila jsem se v kavárně naproti bance. Objednala si cappuccino a croissant. Seděla jsem u okna, sledovala zimní město a lidi spěchající po chodníku. A poprvé po mnoha letech jsem měla pocit, že se můžu nadechnout naplno.
Domů jsem dorazila kolem osmé. Už v předsíni jsem zaslechla hlasy z obýváku – Petr a Hana Urbanová.
„…říkala jsem ti, že se k tobě nehodí,“ pronášela tchyně bez špetky snahy tlumit hlas. „Nemá ani vychování, ani pochopení pro to, co znamená být manželkou.“