„…co vlastně znamená být manželkou. Myslí jen na sebe.“
„Mami, prosím tě, už toho nech,“ ozval se Petr unaveně.
V klidu jsem si svlékla kabát a pověsila ho na věšák. Pak jsem vešla do obývacího pokoje. Hana Urbanová byla pohodlně usazená v mém oblíbeném křesle a popíjela čaj z porcelánové soupravy, kterou jsem dostala od babičky. Petr seděl vedle ní, oči přilepené k televizi, jako by ho dění kolem vůbec nezajímalo.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem.
Tchyně si mě přeměřila pohledem, v němž nebylo ani stopy po vlídnosti.
„To je dost. Petr říkal, že dorazíš už na oběd.“
„Říkala jsem, že přijdu večer.“
„A večeře? Tu jsi snad stihla připravit?“
Podívala jsem se na Petra. Uhýbal očima.
„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Měla jsem jiný program.“
Hana Urbanová si teatrálně povzdechla. „Vidíš, Petře? Domácnost je jí ukradená. Hlavně že si zařídí svoje věci.“
Dřív bych se začala obhajovat. Vysvětlovala bych, omlouvala se a běžela do kuchyně, jen abych napětí rozptýlila. Tentokrát jsem to neudělala.
„Paní Urbanová, váš syn je dospělý chlap. Umí si uvařit sám. A když ne, existují restaurace a rozvoz.“
V místnosti se rozhostilo ticho tak hutné, že bylo slyšet tikání hodin na stěně.
„Prosím?!“ vyhrkla a prudce postavila šálek na podšálek.
„Jsem vyčerpaná,“ řekla jsem věcně. „Jdu si lehnout.“
A odešla jsem do ložnice, aniž bych čekala na další reakci.
Za dveřmi se rozpoutala bouře. Hlas Hany Urbanové střídal ječivé výšky s jedovatým syčením. Petr cosi odpovídal, ale slovům nebylo rozumět. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Překvapilo mě, že mě ten křik neděsí. Nepociťovala jsem nutkání vyběhnout a všechno urovnat. Jen obrovskou únavu, jako bych několik nocí nespala.
Asi po půlhodině vtrhl Petr do ložnice. Tváře měl rozpálené, čelist napjatou.
„Co to má znamenat?“ zastavil se uprostřed pokoje se založenýma rukama. „Máma kvůli tobě brečí.“
Zvedla jsem se na loket. „Petře, tvojí mámě je dvaašedesát. Pokud ji něco zranilo, může mi to říct sama.“
„Tohle je naše máma!“ vybuchl.
„Je to tvoje máma,“ opravila jsem ho klidně. „A já jí opravdu nemusím skládat účty za každý svůj krok.“
Hleděl na mě, jako bych byla cizí člověk.
„Co se s tebou děje? Nikdy ses takhle nechovala.“
Postavila jsem se. „Dřív jsem měla pocit, že musím splňovat vaše představy. Tvoje i její. Vařit, uklízet, usmívat se a být vděčná, že jsem vůbec přijata do rodiny.“
„Petro…“
„Jsem unavená, Petře. Unavená z toho být pořád ta hodná a přizpůsobivá.“
Chvíli váhal, jako by hledal slova, ale nakonec se otočil a práskl za sebou dveřmi.
Zůstala jsem stát uprostřed místnosti. Ruce se mi třásly a srdce bušilo, přesto jsem cítila zvláštní lehkost. Jako by se přede mnou po letech začal rozplývat hustý opar.
Ráno mě probudilo rachocení nádobí v kuchyni. Petr vařil kávu, soudě podle hluku značně podrážděně. Přehodila jsem přes sebe župan a vyšla za ním. Stál zády ke mně a naléval nápoj do dvou hrnků.
„Podívej,“ začal bez otočení, „včerejšek bychom měli hodit za hlavu. Máma už odjela. Byla rozrušená, ale uklidnil jsem ji. Řekl jsem, že jsi měla náročný den.“
„Petře, otoč se.“
Otočil se a podal mi hrnek. Nevzala jsem si ho.
„Chci se rozvést.“
Káva vyšplíchla na podlahu. Hrnek mu vyklouzl z ruky, roztočil se po dlažbě a zastavil se u sporáku.
„Cože?“
„Chci podat žádost o rozvod,“ zopakovala jsem tiše, klidněji, než bych čekala. „Musíme si vážně promluvit.“
Sedl si na židli, jako by mu podklesla kolena. „Ty si děláš legraci?“
„Nedělám.“
„Kvůli včerejšku? Kvůli mámě? Víš, že umí být ostrá, ale…“
„Nejde jen o jeden večer,“ přerušila jsem ho. „Jde o osm let, během kterých jsem se ztratila. Nikdy ses mě nezeptal, co chci já. V tomhle domě můj názor nic neznamenal.“
Mlčel a zkoumavě si mě prohlížel, jako by hledal skrytý důvod.
„Je v tom někdo jiný?“ vyhrkl náhle.
Unaveně jsem se pousmála. „Ne, Petře. Nikdo další. Jsem tu jen já. A konečně mi dochází, že to stačí.“
Sáhl po telefonu. „Musím zavolat mámě. Měla by to vědět…“
„Proč?“ zastavila jsem ho. „Tohle je přece náš rozhovor. Náš život.“