„Tohle je přece náš rozhovor. Náš život.“
„Máma z toho bude nešťastná,“ namítl tiše.
Podívala jsem se na něj pozorně. „A ty? Tebe se to dotýká?“
Zůstal stát uprostřed kuchyně, mobil sevřený v dlani. Rty se mu pootevřely, jako by chtěl něco říct, ale nakonec je zase pevně stiskl. V jeho pohledu nebyla bolest z toho, že mě ztrácí. Spíš zmatek. Nejistota, jak se má správně zachovat, co by se od něj v takové chvíli očekávalo.
„Já… vůbec nechápu, kde se to v tobě vzalo,“ dostal ze sebe po chvíli.
„Protože ses nikdy nedíval dost pozorně,“ odpověděla jsem klidně. „Nechtěl jsi vidět.“
V tu chvíli se jeho telefon rozvibroval. Na displeji svítilo jméno Hana Urbanová. Samozřejmě. Krátce na mě pohlédl, pak hovor přijal.
„Mami, ano… vím… ne, ona… mami, právě si povídáme… ano, chápu…“
Neměla jsem sílu poslouchat další rozhovor, ve kterém se o mně bude mluvit ve třetí osobě. Otočila jsem se a odešla do ložnice. Otevřela jsem skříň, vytáhla kufr a položila ho na postel. Začala jsem do něj ukládat věci. Jen ty nezbytné – pár svetrů, džíny, spodní prádlo, kosmetiku. Zbytek si vyzvednu později.
Asi po deseti minutách se Petr objevil ve dveřích.
„Máma říká, že jsi jen přetažená,“ oznámil opatrně. „Že potřebuješ změnit prostředí. Nabídla, že nám zaplatí pobyt v lázních. V Karlových Varech. Vždyť jsi tam chtěla jet.“
Nepřestala jsem balit.
„Petro, slyšíš mě? Dva týdny jen my dva. Bez práce, bez napětí…“
„Petře, přestaň.“
Zmlkl. Sledoval, jak zapínám zip kufru.
„Ty opravdu odcházíš? Teď hned?“
„Ano.“
„A kam půjdeš?“
„Najdu si pronájem. Zatím to stačí.“
Znejistěl. „Vždyť nemáš dost peněz. Na účtu je sotva třicet tisíc, kontroloval jsem to včera.“ V jeho hlase se poprvé ozval skutečný neklid.
Narovnala jsem se a podívala se mu do očí. „Mám vlastní prostředky, Petře.“
„Jaké prostředky? O čem to mluvíš?“
„Včera jsem prodala svůj podíl ve firmě. Dostala jsem za něj dvanáct milionů korun.“
Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné. Viděla jsem, jak mu v očích problesklo překvapení, pak šok – a nakonec cosi, co mi sevřelo žaludek. Zájem. Vypočítavost.
„Dvanáct milionů?“ zopakoval pomalu. „Korun?“
„Ano.“
„A kdy jsi mi to chtěla říct?“
Vzala jsem kufr do ruky. „Neměla jsem to v plánu. Jsou to moje peníze. Moje firma. Moje práce.“
„Jsme přece manželé!“ zvýšil hlas. „To je společný majetek!“
„Společnost jsem založila ještě před svatbou. Z vlastních úspor. Právníci všechno ošetřili. Ty s tím nemáš nic společného.“
Prošla jsem kolem něj do předsíně. Oblékla jsem si kabát, nazula boty. Vyrazil za mnou.
„Počkej, pojďme si o tom promluvit v klidu! Nedělej unáhlené kroky!“
Ruku jsem položila na kliku. „Osm let jsem čekala, až si se mnou začneš povídat jako s partnerkou. Už čekat nebudu.“
Dveře za mnou zapadly téměř neslyšně.
Před domem jsem si přes aplikaci objednala taxi. Řidič mi pomohl s kufrem do zavazadlového prostoru. Právě jsem si sedala dozadu, když se shora ozval pronikavý hlas.
„Petro! Petro, počkej!“
Vzhlédla jsem. Na balkoně ve čtvrtém patře stála Hana Urbanová, zabalená do mé – teď už bývalé – péřové šály. Mávala rukama, jako by chtěla zastavit rozjetý vlak.
„Počkej, hned jsem dole! Neodjížděj!“
Zavřela jsem dveře auta.
„Máme chvilku počkat?“ zeptal se řidič soucitně. „Třeba je to důležité.“
„Ne,“ odpověděla jsem pevně. „Prosím, jeďte.“
Auto se sotva rozjelo, když k němu přiběhla tchyně. Obličej měla rudý, šála jí sklouzla na stranu. Začala bušit do okénka.
„Petro! Otevři! Prosím tě!“
Stáhla jsem okno jen o pár centimetrů. „Paní Urbanová, ustupte od auta.“
„Děvče moje,“ změnila náhle tón, jaký jsem u ní nikdy neslyšela. Hlas se jí třásl. „Nedělej to. Vrať se domů, promluvíme si. Uvařím čaj, všechno si vyříkáme v klidu.“
„Nemáme si co vyjasňovat.“
Slzy jí stékaly po tvářích a rozmazávaly řasenku. Působila zlomeně. „Jak to, že nemáme? Jsi přece moje snacha! Osm let jsi součástí rodiny! Já… já vím, že jsem nebyla vždycky spravedlivá. Ale můžeme začít znovu. Od začátku.“
Řidič mě sledoval ve zpětném zrcátku, čekal na moje rozhodnutí. Zavrtěla jsem hlavou.
„Paní Urbanová, osm let jste mi opakovala, že pro vašeho syna nejsem dost dobrá. Že neumím vařit, že se nevhodně oblékám, že všechno dělám špatně. A víte co? Měla jste pravdu. Nebyla jsem dost dobrá. Ne pro Petra. Pro sebe.“