„Dítě moje…“ vzlykla a křečovitě svírala rám dveří. „Já jsem jen chtěla, abyste se měli dobře! Měla jsem strach!“
„Strach jste měla o svého syna,“ odpověděla jsem klidně. „Nikdy ne o nás. Jen o něj.“
V tu chvíli se rozletěly dveře domu a z vchodu vyběhl Petr Moravec. Bez bundy, jen v domácích pantoflích, jako by ani nevnímal chlad. Když spatřil svou matku u auta, rozběhl se k nám.
„Petro, počkej!“ odstrčil Hanu Urbanovou stranou a chytil kliku. „Neodjížděj. Prosím tě.“
Dívala jsem se na něj přes sklo. Byl bledý, v očích zmatek a strach.
„Petře, pusť to.“
„Ne! Nemůžu tě jen tak nechat jít! Musíme si promluvit.“
„Už jsme mluvili.“
„Kvůli těm penězům?“ olízl si rty. „Podívej, vím, že sis je vydělala sama. Fakt klobouk dolů. Jsem na tebe pyšný. Můžeme je ale využít chytře. Koupíme větší byt. Nebo rovnou dům. Vždyť jsi snila o domě se zahradou!“
V tu chvíli ve mně definitivně něco dohořelo. I teď, kdy mě ztrácel, mluvil o částkách a investicích. Ne o nás. Ne o tom, že mu odcházím. Jen o penězích.
„Petře,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „ustup od auta. Naposledy tě žádám slušně.“
„Petro, já tě miluju!“ vyhrkl. Ta věta zněla prázdně, skoro směšně.
Kdy mi to řekl naposledy? Před rokem? Před dvěma? Mechanicky, mezi dvěma zprávami v telefonu, aniž by zvedl oči?
„Pusť tu kliku.“
Nepohnul se. Držel se jí jako tonoucí stébla. V jeho pohledu nebyla láska, jen panika člověka, которому mizí něco cenného. Ne partnerka. Majetek.
„Petře!“ vykřikla Hana Urbanová a popadla ho za rameno. „Klekni si! Pros ji o odpuštění!“
Podíval se na matku, pak na mě. A skutečně si klekl. Na mokrý asfalt, v pantoflích, sepjal ruce.
„Prosím tě, Petro. Neodcházej. Změním se. Dáme to dohromady. Budu jiný, slibuju!“
Lidé před domem zpomalili. Někteří zůstali stát. Jeden muž už držel mobil namířený naším směrem. Taxikář si odkašlal.
„Slečno, nechcete si to ještě vyříkat? Vypadá dost zoufale…“
Stiskla jsem tlačítko a okénko vyjelo nahoru.
„Jeďte.“
„Petro!“ vyskočil na nohy a bušil do skla. „Nedělej to! Prosím!“
Hana Urbanová se mu zavěsila na paži a cosi mu mezi vzlyky šeptala. Auto se rozjelo. Petr pár metrů běžel za námi, pak se zastavil.
Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak stojí uprostřed dvora, zatímco jeho matka kolem něj rozhazuje rukama. Pak zmizeli za rohem.
„Musí to být těžké,“ poznamenal řidič soucitně.
Opřela jsem se o sedadlo a ucítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Nebolely. Byly lehké.
„Víte co? Je mi poprvé po letech… volně.“
Jen přikývl. Byl taktní a dál se neptal.
Jakmile jsme najeli na hlavní třídu, telefon se rozezvonil. Petr. Hana Urbanová. Znovu Petr. Přepnula jsem ho do tichého režimu.
Jedna zpráva byla od Martina Blažka: „Jak to dopadlo? Zvládla jsi to?“
Odepsala jsem: „Ano. Všechno proběhlo v klidu. Děkuju ti za podporu.“
Odpověď přišla téměř hned: „Drž se. A kdyby cokoli, jsem tady.“
Usmála jsem se. Martin byl vždycky fér. Nikdy mě neshazoval.
Hotel, kam jsem nechala zajet, byl menší, ale příjemný. V centru, kousek od parku. Zaplatila jsem pokoj na týden – čas, který jsem potřebovala, abych našla byt a vyřídila formality.
Když se za mnou zavřely dveře pokoje, posadila jsem se na postel a rozhlédla se. Čisto. Ticho. Žádné poznámky o tom, co dělám špatně. Žádná kritika každého kroku.
Telefon znovu zavibroval. Petr. Sedmatřicátý hovor. Zablokovala jsem jeho číslo. A hned poté i číslo Hany Urbanové.
Zítra zavolám právníkovi a začnu řešit rozvod. Pozítří schůzka s realitním makléřem. Svět se nezastavil.
Přešla jsem k oknu. Pod ním pulzovalo město světly, lidé spěchali svými cestami. Někde tam byl Petr Moravec, který konečně pochopil, co ztratil. A někde tam byla i Hana Urbanová, která zjistila, že její snacha nebyla tak slabá, jak si myslela.
Stála jsem u skla, hlavu vztyčenou, a po osmi letech jsem si byla jistá jedinou věcí: jsem svobodná.