„Kam se chystáš?“ zeptal se Tomáš Urban tónem tak obyčejným, jako by se jen ptal, jestli mám cestou koupit rohlíky.
Stála jsem už u dveří, kabelku přehozenou přes rameno. On byl rozvalený na gauči, v ruce tablet, do kterého bez zájmu pokukoval. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu.
„Mám schůzku s právníkem,“ odpověděla jsem klidně. „Říkala jsem ti to včera.“
„Jo vlastně.“ Teprve teď ke mně vzhlédl. V jeho očích se mihlo cosi nepříjemného, až jsem měla chuť odejít ještě rychleji. „Hlavně přijď včas. Máma dorazí na oběd, bylo by fajn něco uvařit.“
Máma. Marie Kovářová. Moje tchyně, která si za osm let našeho manželství nikdy nezvykla pozdravit mě jako první. Zato dokonale zvládla kritizovat naprosto všechno — od účesu až po to, jak skládám ručníky do skříně.
„Tomáši, vrátím se až večer. Po schůzce jedu ještě do kanceláře podepsat papíry.“
Odložil tablet. Pomalu. Okázale.
„Jaké papíry?“
„Prodávám svůj podíl ve firmě. Mluvili jsme o tom.“
Chvíli bylo ticho. Díval se na mě, jako bych na něj spustila v japonštině.
„Lucie Navrátilová, ty tvoje hry na podnikatelku jsou sice roztomilé,“ ušklíbl se a mně ztuhla ruka na uchu kabelky, „ale rodina je přednější. Máma si udělala čas, aby přijela. Opravdu to nemůžeš přesunout?“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se na podpatku a odešla. Dveře za mnou bouchly silněji, než jsem měla v úmyslu.
Ve výtahu jsem vytáhla mobil. Zpráva od Adama Kováře, mého obchodního partnera: „Kupci jsou připraveni dnes podepsat. Dvanáct milionů korun pošlou hned po podpisu. Potvrď čas.“
Dvanáct milionů. Tolik měla vynést moje část v IT společnosti, kterou jsme s Adamem založili před šesti lety. Vložila jsem tehdy do projektu všechny své úspory — tři sta tisíc korun, které jsem si našetřila ještě před svatbou. Tomáš se tomu smál. „Jen si hraj. Stejně to zkrachuje.“
Nezkrachovalo. Naopak. Před třemi lety jsme se dostali do stabilního zisku. Noci jsem trávila u počítače, zatímco Tomáš spal. Budovala jsem systém, sháněla klienty, řešila smlouvy. Pro něj to byl pořád jen můj koníček.
Jednání s právníkem bylo stručné a věcné. Smlouvy byly v pořádku, všechno právně čisté. Adam už mezitím zajistil investora, který měl zájem můj podíl převzít. Dvanáct milionů byla férová cena. Možná bych dokázala vyjednat víc, ale já chtěla hlavně uzavřít jednu kapitolu a posunout se dál.
„Lucie, jsi si jistá?“ podíval se na mě Adam vážně. „Firma roste. Za rok může mít tvá část hodnotu klidně dvacet.“
„Jsem rozhodnutá,“ usmála jsem se. „Potřebuju hotové peníze teď. Ne za rok.“
Přikývl. Nevyptával se. Spolupracovali jsme dost dlouho na to, aby věděl, že když se pro něco rozhodnu, mám k tomu důvod.
V bance jsem poslední dokument podepsala krátce po třetí hodině. Bankovní poradkyně se na mě profesionálně usmála. „Částka dorazí na váš účet během hodiny. Nepřejete si založit termínovaný vklad? Nabízíme teď výhodné úročení.“
„Děkuji, zatím ne. Nechám peníze na běžném účtu.“
Když jsem vyšla ven, zaplavil mě zvláštní pocit lehkosti. Jako bych ze zad shodila těžký batoh, který jsem vláčela celé roky. Ta firma byla moje hrdost, můj projekt, moje dítě. Zároveň mě ale držela v životě, který už dávno nebyl tím, jaký jsem chtěla žít.
Telefon zavibroval. Zpráva z banky: „Připsána částka 12 000 000,00 Kč.“
Dvanáct milionů na mém osobním účtu. Účtu, o němž Tomáš neměl ani tušení. Když jsem si ho před třemi lety zakládala, prohlásil: „Na co vlastní kartu? Máme přece společný rozpočet.“ Společný rozpočet, který spravoval on. A který Marie Kovářová každý měsíc kontrolovala, protože mladí se prý musí učit šetřit.
Posadila jsem se do kavárny naproti bance. Objednala si cappuccino a croissant. Seděla jsem u okna, pozorovala zimní město a lidi, kteří spěchali za svými povinnostmi. A poprvé po mnoha letech jsem měla pocit, že se mohu nadechnout opravdu zhluboka.
Domů jsem dorazila kolem osmé večer. Už v předsíni jsem zaslechla hlasy z obýváku — Tomáš a Marie Kovářová.
„…říkala jsem ti od začátku, že se k tobě nehodí,“ pronášela tchyně bez snahy ztišit hlas. „Chybí jí vychování i pochopení toho, co znamená být manželkou.“