„To je přece naše věc,“ dořekla jsem klidně, ale pevně.
Tomáš zůstal stát s mobilem v ruce. „Máma z toho bude špatná.“
„A ty?“ podívala jsem se mu přímo do očí. „Tobě je to líto?“
Ztuhl. Rty se mu pootevřely, jako by chtěl něco říct, ale žádná slova nepřicházela. V jeho pohledu nebyl smutek z toho, že mě ztrácí. Spíš bezradnost. Jako by zoufale hledal správnou reakci, kterou by měl předvést.
„Já… vůbec nechápu, kde se to v tobě vzalo,“ zamumlal nakonec.
„Protože ses nikdy nedíval dost pozorně,“ odpověděla jsem tiše. „Neviděl jsi mě.“
V tu chvíli se jeho telefon rozvibroval. Na displeji svítilo jméno Marie Kovářová. Samozřejmě. Tomáš ke mně krátce vzhlédl, pak hovor přijal.
„Mami, jo… vím… ne, ona… teď spolu mluvíme… ano, chápu…“
Nevydržela jsem to poslouchat. Odešla jsem do ložnice, otevřela skříň a vytáhla kufr. Nepotřebovala jsem všechno. Jen pár věcí na začátek. Zbytek si vyřeším později.
Skládala jsem svetry, džíny, kosmetiku. Ruce se mi netřásly. Byla jsem zvláštně klidná.
Asi po deseti minutách se objevil ve dveřích.
„Máma říká, že jsi jen přetažená,“ začal opatrně. „Že potřebuješ pauzu. Nabídla se, že nám zaplatí pobyt v lázních. Karlovy Vary. Vždyť jsi tam chtěla jet.“
Nepřestávala jsem balit.
„Lucie, slyšíš mě? Dva týdny jen my dva. Bez práce, bez stresu…“
„Tomáši, přestaň.“
Zmlkl. Sledoval, jak zapínám zip kufru.
„Ty… opravdu odcházíš? Hned teď?“
„Ano.“
„A kam půjdeš?“
„Pronajmu si byt. Pro začátek.“
Zaváhal. „Vždyť nemáš peníze. Na účtu je sotva třicet tisíc, díval jsem se včera.“
Zapnula jsem kufr a narovnala se.
„Mám dost peněz.“
„Jak to? Odkud?“
„Včera jsem prodala svůj podíl ve firmě. Za dvanáct milionů korun.“
Ticho, které následovalo, bylo hutné. Viděla jsem, jak se mu v obličeji střídají výrazy – nechápavost, údiv, šok… a pak cosi jiného. Výpočet.
„Dvanáct milionů?“ zopakoval pomalu. „A ty jsi mi o tom neřekla?“
„Neměla jsem v plánu to říkat. Byla to moje firma. Vybudovala jsem ji ještě před svatbou. Z vlastních úspor. Právníci to řešili – ty peníze jsou jen moje.“
„Ale jsme manželé!“ zvýšil hlas. „Tohle je přece společné!“
„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Tohle nikdy společné nebylo.“
Vzala jsem kufr a prošla kolem něj. V předsíni jsem si oblékla kabát a nazula boty. Tomáš vyběhl za mnou.
„Počkej, pojďme si to vyříkat v klidu! Nedělej ukvapené rozhodnutí!“
Položila jsem ruku na kliku.
„O normální rozhovor jsem se snažila osm let. Teď už ne.“
Dveře se za mnou zavřely téměř neslyšně.
Před domem jsem si přes aplikaci objednala taxi. Řidič mi pomohl s kufrem do kufru auta. Když jsem brala za kliku, ozval se shora křik.
„Lucie! Lucinko, počkej!“
Zvedla jsem hlavu. Na balkoně ve čtvrtém patře stála Marie Kovářová, zabalená do mé péřové šály – té, kterou jsem si kdysi koupila z první větší výplaty. Mávala rukama, jako by mohla zastavit rozjíždějící se vlak.
„Hned jsem dole! Neodjížděj!“
Posadila jsem se dovnitř.
„Chvilku počkáme?“ zeptal se řidič opatrně. „Třeba je to něco důležitého.“
„Není,“ řekla jsem tiše. „Prosím, jeďte.“
Auto se sotva pohnulo, když se před ním objevila Marie. Tvář měla rudou, šála jí sklouzla na stranu. Zaklepala na okénko.
„Lucie! Otevři, prosím!“
Stáhla jsem sklo jen o kousek.
„Paní Kovářová, ustupte od auta.“
Její hlas se náhle zlomil do uplakaného tónu, jaký jsem u ní nikdy neslyšela. „Zlatíčko, takhle přece ne… Pojď zpátky nahoru. Uvařím čaj, všechno si vyříkáme.“
„Není o čem.“
„Jak není?“ Slzy jí rozmazávaly řasenku. „Jsi moje snacha. Osm let jsme rodina. Vím, že jsem nebyla vždycky fér. Ale můžeme začít znovu.“
Řidič se na mě díval ve zpětném zrcátku. Jen jsem lehce zavrtěla hlavou.
„Osm let jste mi říkala, že pro vašeho syna nejsem dost dobrá,“ odpověděla jsem klidně. „Že špatně vařím, špatně se oblékám, špatně žiju. A víte co? Měla jste pravdu. Nebyla jsem dost dobrá. Ale ne pro Tomáše. Pro sebe.“
Zhluboka se nadechla, chytila se rámu dveří auta a mezi vzlyky pronesla: „Lucinko, já jsem jen chtěla, aby vám bylo dobře…“