„…co znamená být manželkou. Myslí jen na sebe.“
„Mami, už toho nech,“ ozval se Tomáš unaveně.
Svlékla jsem kabát, pověsila ho na háček a zamířila do obýváku. Marie Kovářová se pohodlně usadila v mém oblíbeném křesle a z mé nejmilejší soupravy si vychutnávala čaj. Tomáš seděl vedle ní a bezmyšlenkovitě zíral na televizi.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem klidně.
Tchyně si mě přeměřila pohledem, v němž bylo všechno možné, jen ne potěšení z mé přítomnosti.
„To je dost. Tomáš říkal, že dorazíš už na oběd.“
„Říkala jsem, že přijdu večer.“
„A večeře?“ nadzvedla obočí. „Aspoň tu jsi připravila?“
Podívala jsem se na manžela. Oči mi neopětoval.
„Ne,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Měla jsem jiné povinnosti.“
„Vidíš, Tomáši?“ povzdechla si teatrálně Marie Kovářová. „Rodina je jí lhostejná. Hlavně že si zařídí svoje věci.“
Ještě před pár měsíci bych začala vysvětlovat, omlouvat se, spěchala bych do kuchyně něco narychlo uvařit, jen aby byl klid. Dnes ale něco prasklo.
„Marie Kovářová, Tomáš je dospělý chlap,“ řekla jsem tiše. „Když bude mít hlad, zvládne si uvařit sám. Nebo si může objednat jídlo.“
Vzduch ztěžkl. Tikot hodin na zdi zněl najednou ohlušujícím způsobem.
„Prosím?“ vyjekla a položila šálek tak prudce, až cinknul o podšálek.
„Jsem vyčerpaná,“ dodala jsem prostě. „Půjdu si lehnout.“
Odešla jsem do ložnice dřív, než stihla zareagovat.
Za dveřmi se okamžitě rozpoutala bouře. Její hlas přecházel z vysokého kvílení do jedovatého syčení. Tomáš cosi odpovídal, ale jednotlivá slova splývala. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Překvapilo mě, že mě ten křik neděsí. Neměla jsem potřebu tam vběhnout a všechno uhlazovat. Cítila jsem jen obrovskou únavu, jako bych několik nocí vůbec nespala.
Asi po půlhodině vtrhl Tomáš dovnitř. Tváře měl rudé, oči tvrdé.
„Co to do tebe vjelo?“ zastavil se uprostřed místnosti se založenýma rukama. „Máma kvůli tobě brečí.“
Zvedla jsem se na lokti.
„Tomáši, tvé mamince je dvaašedesát. Je to dospělá žena. Jestli jsem se jí dotkla, může mi to říct sama.“
„To snad nemyslíš vážně. Je to naše máma!“
„Je to tvoje máma,“ opravila jsem ho klidně. „A já opravdu nemusím skládat účty za každý svůj krok.“
Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé.
„Co se s tebou děje? Bývala jsi jiná.“
„Bývala,“ vstala jsem. „Protože jsem si myslela, že musím splňovat vaše představy. Tvoje i její. Vařit, uklízet, být milá a vděčná, že jsem vůbec součástí vaší rodiny.“
„Lucie…“
„Už nemůžu,“ přerušila jsem ho. „Nebaví mě být ta pohodlná, která se vždycky přizpůsobí.“
Otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Nakonec se otočil a práskl dveřmi.
Zůstala jsem stát uprostřed ložnice. Ruce se mi třásly, srdce bušilo, ale mysl jsem měla nečekaně jasnou. Jako by se po letech začala zvedat mlha, ve které jsem žila.
Ráno mě probudil rachot z kuchyně. Tomáš připravoval kávu – podle zvuků značně podrážděně. Oblékla jsem si župan a vyšla za ním. Stál ke mně zády a naléval nápoj do dvou hrnků.
„Podívej,“ začal, aniž by se otočil. „Zapomeňme na včerejšek. Máma už odjela. Byla rozhozená, ale uklidnil jsem ji. Řekl jsem, že jsi měla náročný den.“
„Tomáši, otoč se.“
Poslechl a podal mi šálek. Nevzala jsem si ho.
„Chci se rozvést.“
Káva se rozlila po podlaze. Hrnek mu vyklouzl z ruky, nerozbil se, jen se odkutálel ke sporáku.
„Cože?“
„Chci rozvod,“ zopakovala jsem klidněji, než jsem čekala. „Musíme si vážně promluvit.“
Sedl si, jako by mu podrazili nohy.
„Ty si děláš legraci?“
„Ne.“
„Kvůli včerejšku? Kvůli mámě? Víš přece, že umí být ostrá, ale…“
„Nejde jen o včerejšek,“ přerušila jsem ho a posadila se naproti. „Jde o osm let, kdy jsem postupně mizela. O to, že ses mě nikdy nezeptal, co si přeju já. O to, že můj názor tady doma nic neznamenal.“
Mlčel a zkoumal mě, jako by hledal skrytý důvod.
„Máš někoho?“ vyhrkl najednou.
Unaveně jsem se usmála.
„Nemám. Není tu žádný jiný muž. Jsem tu jen já – a konečně mi dochází, že to stačí.“
Sáhl po telefonu.
„Musím zavolat mámě. Měla by to vědět…“
„Proč?“ skočila jsem mu do řeči. „To je mezi námi dvěma.“